VZLETY A PÁDY

25 / 03 / 2011
VZLETY A PÁDY

„Připoutejte se. Budeme přistávat,“  zavelel kapitán a já pomohl Alfredovi zapnout pás.  Rychle jsem dosrknul  teplý džus z lichi, zbytek gumového toustu vyhodil do koše a přikurtoval se do sedačky.

„Tak jo,  jdeme na to,“  pokřižoval se  Alfredo , když jsme po vzdušných vrstevnicích  klesali směrem k Beiře.  „Nějaký nezajímavý úředníček ,“ tak jsem si ho od oka odhadl ve chvíli, kdy jsem asi před necelými dvěmi hodinami nastupoval.  Oba jsme seděli  na palubě letadla vnitrostátního letu ;  s tím rozdílem, že jeden z nás byl duchem v burácející kleci vrtulníku a přes hluk roztočené vrtule poslouchal rozkazy svého velitele.

Z Alfreda, toho  na první pohled nezajímavého  muže  středního věku,  oblečeného do celodenním potem nasáklé bílé košile,   se totiž   v průběhu cesty  vyloupl vysloužilý rekrut  Renamo*. Svlékl se jako nymfa vážky. A přelet na Sofalou,  krajinou jeho  zjitřených vzpomínek,  se  neobešel  bez  emocionálních pohnutí.

„Tady někde se to stalo“,  vyslovil tiše poté, co se jeho  oči  masochisticky  popásly na vysokých rozvlněných travinách.  „Museli jsme přistát, ačkoliv  jsme  tušili , že nás dole čeká peklo.“  Blížili jsme se místu, kde měl  vrtulník  klesat  do „hnízda“ měkké vystlané trávy,  a Alfredovo tělo reagovalo  jako proutek senzibila.

„Já vlastně nikdy  pořádně nevěděl, proti komu bojujeme,“ nemohl zamaskovat náhlé  rozrušení.  „Pamatuju si, že sotva co  se posádka rozhlédla, tak se z  té trávy ozvalo šlehání střel.  Výbuchy granátů, střepy co  mě zasáhly do ramene.  A pak hlas velitele, který do toho všeho na  mě  křičel : běž, běž! Ale já v té spoušti  trav a ostatného drátu nevěděl kudykam.“

Hlasitě jsem vydechl a  před sebou  očima hypnotizoval  seprané opěrátko.  Modrá přece uklidňuje.  Možná. Ale já bych se  v tu chvíli radši někam katapultoval, schoval se pod sedadlo a/nebo si alespoň  zacpal uši před  těmi  výbuchy emocí.  Ale neudělal jsem to.  Trpělivě jsem naslouchal,  protože jsem věděl, že  Alfredo válku ve svém nitru nemůže přehlušit.

Vyprávěl mi o ní  totiž celou cestu z Nampuly.  Obruče emocí praskly a on se po mnoha letech dostal z jejich zajetí. :  „ Když nás z RENAMA unesli, mohlo bylo nám s bráchou osm a jedenáct.  Chtěli z nás od začátku udělat zabijáky. Matsangas.  „Trestali každýho, kdo projevil nějaký cit nebo starost o druhé.   Těsně u uší nám pálily dávky kalašnikovů, abychom si zvykli.  Učili nás zabíjet.   Nejdříve  krávy a pak..“

„Ty taky?“, zeptal jsem  se opatrně. „Ty jsi taky  Zabíjel si lidi?“

„Ne,“ odpověděl stroze, „já byl spíš  spojka, poskok.“ „Ale  pár kámošů  muselo  zastřelit i  člena vlastní  rodiny, aby se nemohli vrátit. Aby Renamo přestřihlo pupeční šnůru. Dávali nám hulit sorumu – trávu smíchanou se střelnym prachem, aby nás oblbli a posílili. Tě starším chlast a ženský.  A první vražda se slavila jako rituál dospělosti.“

-          Alfredo se na okamžiku odmlčel a bylo zřetelné  , že  musí potlačovat  slzy.

„Já tohle všechno viděl na vlastní oči. Dlouhý roky jsem o tom nemohl s nikým mluvit.  Chodil jsem jako tělo bez duše. Pral jsem  se a pil.  Neměl jsem prachy.  Ženu ani rodinu. Pronásledovalo mě to celé dny, budilo ze sna.  Nevěděl jsem , jak z toho ven(…)“

„Vítej…CHRRRR… Vítejte  v Beiře.   Děkujeme, že jste si vybrali let se společností LAM,“ ozvalo se z reproduktorů sotvaže  našel letadlo dosedlo na runway jako do koše bavlnky.     Pomohl jsem Alfredovi vstát a doprovodil ho při výstupu z letadla. Venku byl klid. Neozývala se  žádná střelba.  Dlouhou chvíli  jsme  beze slova  civěli do té prázdné  a tiché koloniální „pusty“ , do které by se člověk svobodně rozletěl jako pták, pokud by se dříve nerozletěl na tisíc kusů poté, co  nešťastně šlápl na dosud nevykopanou minu.

Když se čas naplnil, prošli jsme  mlčky letištní halou.  Alfredo mířil k taxíku, kde ho  čekala  nějaká žena.  Políbil ji a srdečně objal  pravou  rukou. „ To je moje manželka  Quina  a tohle dcera Madunga ,  připostrčil uzlík,  který  se  jí do té doby pletl v sukních.

Pozdravil jsem a  Alfredovi  krátce  stiskl ruku. „Sbohem,“  udělal jsem pár kroků zpět. Nechtěl jsem tyhle chvíle štěstí rušit svou přítomností. Společně nasedli do vozu.  Auto se pomalu rozjelo. Díval jsem ze na ním a cítil jsem,  že by Alfredo tou druhou rukou nejraději mávnul nad vším, co jako dětský voják prožil.  Nebylo to snadné.  Spolu se všemi vzpomínkami  na válku ji musel nechat tady.  V Beiře.

(Alfredo, se kterým jsem se setkal na palubě letu LAM, nebyl jediný, kdo byl  tzv. “ afetado“.   Koloniální a občanská válka poznamenala emoce  (afekty)  mnoha lidí, se kterými jsem se  na cestě setkával.  Nebyla to  zpočátku jen nedůvěřivost k „zaměřovači fotoaparátu“, ale i k „bílému cizinci“ . Jejich emoce  -tak jako v letadle –  těžkly a  klesaly k zemi, „kolébce i hrobu“ – a/nebo se naopak vznášely někam k vytržení, duše dostávala křídla a člověku se chtělo létat):


*Resistencia Nacional Mocambicana, Mosambické národní hnutí odporu – ozbrojená guerillová  organizace  iniciovaná rhodesiánskými tajnými službami, která se snažila mezi lety 1975-1992 oslabit a svrhnout  marxistický vládní režim Frelimo, a to i za cenu brutálních útoků  proti  národním  institucím a civilistům“.


Klíčová slova: , , , ,



Vyjádřete se »

    platznerova napsal:

    Už mě neštvi! Jak to můžeš tak umět? :)




.: komentáře?

Můžeš použít tyto tágy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Digest
LIDSTVO ZNOVU STOJÍ NA ROZCESTÍ

LIDSTVO ZNOVU STOJÍ NA ROZCESTÍ

UMA ILHA MÁGICA DE MOCAMBIQUE

UMA ILHA MÁGICA DE MOCAMBIQUE

#ENDOFVIOLENCE2018

#ENDOFVIOLENCE2018

FASHION BIBLE A LA FRANCE

FASHION BIBLE A LA FRANCE

VEŘEJNÝ NEPŘÍTEL Č.1.

VEŘEJNÝ NEPŘÍTEL Č.1.

S LOUTKAMI KOLEM SVĚTA

S LOUTKAMI KOLEM SVĚTA