V MOŘI KAKTUSŮ: YVES SAINT – LAURENT A ZAHRADA MAJORELLE

24 / 10 / 2016

V kouři, který se vyvalí za marrákešskou branou Bab – Doukkala rozeznávám vůni šafránu, koriandru a mladého jehněčí delikátně udušeného v hliněném tažínu. Tradiční souk se zde vylévá z pevnostních hradeb a rozostřuje hranice mezi starým a novým městem.

Chvíli mi trvá, nežli se zorientuji, ačkoliv mohu sníženou viditelnost podle potřeby kompenzovat dioptrickými brýlemi Ray Bam, které tu prozřetelní trhovci prodávají společně s nepřehlédnutelnými padělky kabelek Louis Vuitton.

„Jardin Majorelle? Tak to půjdeš rovně a na druhé křižovatce to vezmeš doprava. Nemůžeš to minout,“

poradí mi ochotně prodejce módních doplňků cestu k Yves Saint – Laurentově „zahrádce“, kterou od roku 1980 vlastnil a obhospodařoval společně se svým partnerem Pierrem Bergé, a byl zde rovněž po své smrti obřadně rozprášen.

Vilu s ateliérem a rozlehlou, botanicky vytříbenou zahradou původně vyprojektoval a pro sebe vystavěl do té doby nepříliš známý francouzský malíř Jacques Majorelle (1920), který později proslul právě prostřednictvím tohoto zahradně – architektonického díla, které v roce 1947 zpřístupnil veřejnosti. Hutný, temný, ale přece zářící odstín modré barvy, která převažuje v exteriérech, se nepodobá moři, obloze a ani pomněnce. I přesto nelze použitý tón kobaltové modři zapomenout – a to nejen díky tomu, že nese příjmí jeho autora – Majorelle bleu.

Ostrá citrónová, svěže jablečná, vyprahle antuková - byly to ostatně právě barvy, které rozhodly o tom, že pařížskou šedí deprivovaný YSL našel svůj přechodný domov a zřídlo inspirace právě v Marrákeši a jeho mažorelské, četnými fontánami osazené zahradě.

-Zahradě, kterou sice jedni popisují jako ráj a druzí jako klidnou oázu, ale já ji viděl především jako lehce znepokojující moře (peyotlových) kaktusů…