TOHUWABOHU

Výkřik. Záblesk slunce vyšlehne od okna k oknu a nežli si promnu oči, rozbřeskne místnost jednou velkou světlicí.

Tři do široka otevřené okenice dokazují, že moře existuje. Sedím na kraji postele a jako každé ráno pozoruju měkká sgrafita, která se postupně vykreslují na stěnách koloniálního domu. Rostou mi před očima jako řasy a divoce větví svou strukturu.

Kůže mé bytné voní solí a čerstvě rozkrojenými citrusy. Nežli se ráno co ráno probudím k životu, bývá vždy vzorně upravena: stažené vlasy, nažehlený barevný “turban” a v ruce majolikový talíř zaplněný čertsvým sýrem, pečivem a rajčaty.

Je to už šest dní, co opakuji tenhle ranní obřad. Sedím s Célií na terase, piju černočernou hořkou kávu a pozoruju hladinu moře, vlny, úlomky svého života.

Moře šumí. Célie šišlá melodickou portugalštinou, já se jí dívám do plného výstřihu a v hlavě cítím příjemné prázdno. Když se čas naplní, políbí mě na tvář a pomalu vstoupím do města s horkým pulzujícím středem.

Jeho atmosféra mě pohlcuje. Uhýbám před stěnami, přecházím křižovatky, které se do sebe zakusují jako had. Ve chvílích vyčerpání sedávám na terasách zastřešených plachtovím mezi ženami, které poklidně drbou do doby, nežli jim surové sukno z pevných stehen strhne vír tance Tufu.

Když se den , pomalu s jejich boky, kolébá ke spánku, sežehne hasnoucí uhlík slunce Ostrov v město stínů. Oči mám upřeny na okraj vypálené cesty, kde se ostrov dělí archi-tektonicky vedví – tak jako den a noc.

Pomalu vcházím dvorem do chřtánu bílé koloniální nemocnice, jejíž střechu snad nesou obrovské sloní kly. Stoupám po širokém schodišti, blednu společně se stěnami a krev v žilách mi tuhne jako chladnoucí láva. Chci projít zadním traktem, ale mátožné postavy – vysáté a vyprahlé do moru kosti – mi to beze slova rozmluví.

Nepřekročím hranici, za níž „žijí“ odtrženi od života, hroutí se na zem a kladou oběti neznámému bohu.

Sestupuju zpátky mezi živé po dekadentním schodišti a otírám si pot z čela. Od moře náhle přivane poryv ledového větru, který rozhoupe boky rybářských lodí. V lehké smyslové horečce křižuji čtvrtě Macuti. Úsměvy dětí, křik podřezávaných slepic a krásné domorodky, které si na tváře nanášejí bílé masky.

Točím se na jednom fleku stále dokola. Přicházím na stará známá místa. Labyrint ztísnělých ulic mě nechce pustit ven. V jedné chvíli se zastavím a poslouchám zvláštní ohlušující ticho. Pak vykreslím kruh na patách a vejdu do tmavého prostoru, v němž spatřím zářit albína, který – blunk, blunk – háže klacky do odvodného kanálu protínajícího vesnici.

Chci odtud co nejrychleji pryč. Na druhou stranu. Do bezpečí portugalského města.

Ve chvíli, kdy se mi podaří vymotat se na hlavní cestu, je už nebe podbarvené jako tři dni starý monokl a vítr trhá dráty zavěšených pouličních svítidel.

Na ostrov vtrhl cyklon a začal bít město kapkami velkými jako pěsti. A stále „houšť a spouštˇ, protože Macuti domky mi téměř mizely před očima. „A po nás potopa,“ řekl jsem si v duchu, když mi makuanská „miss mokré tričko“ nabídla dočasný přístřešek. Pán se mnou. Neměl jsem páru, jak tohle dopadne. Stál jsem pod střechou domu a pozoroval to které všechno kolem rozstříklo v neuspořádaný pohyb trepek.

Ulice se před mýma očima proměnila v hotové peklo. Lidi lítali sem a tam a mezi nimi vzduchem kusy vlnitého plechu jako papírový draci. Naštěstí mi netrvalo příliš dlouho, abych pochopil, že drama se z velké části odehrává jen na mém jevišti. Domorodci se ve skutečnosti pohybovali jako „ryby ve vodě“ a jejich chování bylo dobře zrežírované, protože ho již mnohokrát reprízovali.

Přesto jsem nevycházel z úžasu. Na okamžik jsem se stal součástí šelfového moře, v němž vřela evoluce. Starý svět zanikl a lidé vylézali ze svých „děr“ coby nová stvoření. Děti surfovaly po dlaždicích a propukaly v gejzíry radosti, ti starší nabírali životadárnou vodu do džberů a když bylo vše hotovo, ženy se pod okapy sprachovaly nahé.

Zhluboka jsem se nadechl toho vypraného a bouřlivou energií nabitého vzduchu. Věděl jsem , že tuhle noc do rozbřesku nezamhouřím oči. Díky bohu. Tohuwabohu.