ROZHOVOR PRO TÁBORSKÝ DENÍK

První otázka se nabízí: jaké ženy se vám líbí víc, blondýny nebo brunety?
Líbí se mi zajímavé, netradiční typy, a mohou to klidně být i tiziánové zrzky.

Michal Josephy je mužem mnoha profesí: je antropolog, novinář, fotograf, spisovatel, pedagog, cestovatel. A navíc pochází z Tábora. Není to trochu moc činností na jednoho člověka?
Přijde na to. Pokud se člověk prosadí ve dvou oborech, je to svého druhu požehnání. Ale zároveň nikdy nezískáte úzkou specializaci, nevytvoříte si osobní značku a mnohdy lidé ani nebudou vědět, co děláte. Ale já bych tu možnost být vším, ale zároveň ničím za nic v životě nevyměnil. Když to odlehčím: pokud jste Blíženec, zpravidla vám jeden život nestačí, ale musíte mít minimálně dva.

Takže vy jste se hvězdám povedl, protože o Blížencích se praví, že mají rozsáhlý okruh zájmů a žijí činorodým a aktivním životem. Pamatujete si, čím jste ho začal budovat, co bylo první?
Sám o tom často přemýšlím. Vyrůstal jsem v lékařské rodině, chirurgický uzel jsem uměl dříve nežli tkaničky, ale jak to do mě pral táta horem a dolem, tak se mi to zprotivilo a chtěl jsem dělat všechno jiné, než medicínu. Na gymnáziu jsem uměl v zásadě jen celkem slušně psát a po mámě kreslit. Díky tomu a paní profesorce Rybákové jsem se na škole tak nějak udržel. Vysoká mi zase kupodivu nedělala vážnější potíže a nakonec jsem částečně splatil „rodový dluh„, alespoň co se té biologické části antropologie týče. Opsal jsem kruh a něco se asi vynořilo i z genetické paměti, protože můj přímý předek byl magistrátní a kriminální rada, zabýval se tělem co do jeho trestání a disciplinace, a v té době to byla vcelku otevřená a mnohdy krvavá učebnice anatomie.

Není spíš zátěží, že se váš předek věnoval tělesným trestům? Nebo šlo jen o vědecké bádání? Řekněte o něm něco víc…
On sám jako kriminální rada odsouzené zločince tělesně netrestal, ale úředně vedl vyšetřování nejrůznějších deliktů. Navíc působil v době, kdy Josefínský zákoník (1787) ustavil nezávislost trestního práva na biblickém pojetí hříchu. Rouhání, svatokrádež, ale třeba i poměrně časté vraždy novorozenců již nebyly tresty hrdelní, jako tomu bylo ještě před pár desítkami let. Oficiálně rovněž bylo zrušeno mučení a veškeré mrzačící tělesné tresty. V Táboře je tento zásadní historický předěl navíc umocněn tím, že věznice vznikla z původního kláštera bosých augustiniánů. Kromě vězeňských cel zde byly vybudovány i služební byty, a jeden z nich dostal 
i můj inkriminovaný předek. Dnes by zaručeně jako představitel města plnil stránky bulváru, protože když si tak jednou vykračoval se šavlí po Klášterním náměstí, začal si románek 
s dívkou z domu odnaproti. Aby si jí však posléze mohl vzít, musel sám požádat 
o úřední povolení, jelikož byla nezletilá, a tudíž „pod zákonem“.

A máte v předcích ještě další známé Táboráky?
Ve své době byl nepochybně známý a vážený můj děda, toho času ředitel c.k. Tabákové továrny. Stal se jím na konci své rozcestované kariéry, a tvrdě jej zasáhla, podobně jako celou Tabačku, doba německé okupace. V době největší slávy se však dveře Tabačky netrhly s návštěvami zástupců tabákového průmyslu z Francie, Rumunska, ale kupříkladu i z dálného Japonska, a pod její záštitou se pořádaly i nejrůznější kulturní akce. O tom všem se dnes postupně dozvídám z pamětních knih, protože jsem bohužel neměl to štěstí se s dědou na tomto světě potkat. Pro mě však navždy bude v dobrém slova smyslu nedostižný frajer.

V úvodu jsem uvedla, že pocházíte z Tábora, co jste prožil v rodném městě?
V Táboře jsem strávil především dětství a dospívání a v mém dalším směřování mě ovlivnily zejména prázdniny trávené u „tetičky“ Boženy Na Pajedlech u mlýna Veselých. Tetička Božena a její sestra Zděna, která našla štěstí v Americe, pro mě byly zvěstovatelky velkého světa, který jsem chtěl vidět na vlastní oči. A také mi dávaly svébytnou školu dnes již archaických způsobů, vzdělání a zárodky cizích jazyků. Není bez zajímavosti, že ve mlýně Veselých a jeho okolí trávila prázdniny i Olga Fastrová, první česká novinářka z povolání a také zdatná cestovatelka a přítelkyně Emy Destinové. Zřejmě je tam silně přítomen koncentrovaný duch místa.

Publikujete v National Geographic, máte tam články 
i úžasné fotky. Čím se cítíte víc, publicistou nebo fotografem? Čím tato spolupráce vznikla?
Víc píšu než fotím, a pokud se dobře vzpomínám, tak to začalo tak, že jsem 
v začátcích české edice National Geographic jejímu vedení nabídl projekt, 
v němž jsme se s Danem Bártou vypravili na vážky na Mostecko. Dan Bárta mapoval terén, odchytával v mokřadech vážky, zasvěcoval mě do jejich světa a já potom k jeho fotografiím napsal reportáž. Byl to skvělý výlet a moc rád na to vzpomínám, i když už se mi z odstupu času zdá, že to skoro ani není pravda.

Vyžaduje to cestování do nevšedních míst a přináší neopakovatelné zážitky. Někdy 
i nebezpečné, na jakou cestu nejraději vzpomínáte?
K zážitkům, které navždy ovlivní můj život, patří návštěva Mosambiku, což byla první portugalská základna ve východní Africe na cestě Vasca da Gamy a jeho pokračovatelů do Indie. A to ze dvou důvodů: jednak jsem tam žil s domorodým kmenem Makua a také se setkal s mužem, který kdysi bojoval jako dětský voják 
v občanské válce. Obojí se mi podařilo zúročit v UNICEF Mosambik, pro nějž jsem dělal nejen kalendář 
a ročenku, ale i dílčí výzkum a reportáže. K dalším cestám, na něž nikdy nezapomenu, se bezesporu řadí i cesta za přírodními národy do etiopského údolí řeky Omo, kterou jsem z části podnikl na korbě náklaďáků.

Jste antropolog, na jaké otázky si cestami odpovídáte?
Antropologie, alespoň ta její kulturní část je o tom, že se snažíte nahlédnout životy lidí jejich očima, protože jinak byste horko těžko pronikla k životním způsobům a zvykům, jimiž žijí. Tomu je přizpůsoben 
i můj styl cestování: snažím se být s lidmi a mezi lidmi co nejvíce to jde. Cestuji zpravidla s batohem, levnou lokální dopravou, ochutnávám jídlo, které se vaří 
v rodinách, u nichž někdy přespávám. Na druhou stranu, pokud zkoumáte například svět luxusní spotřeby, musíte obléci kvádro a měla byste umět proniknout i tam. Pro své reportáže se však snažím najít emočně silné a po všech směrech zajímavé příběhy, které jsou jednak ze života a za druhé často život mění. Nejedná se proto o vymyšlenou beletrii, všechno, 
o čem píši, musím nejprve odžít.

V Mosambiku jste žil u Makuů, jaký způsob života oni vedou?
Makuové, kteří dnes žijí 
v Mosambiku, nejsou izolovaným přírodním národem, ale jejich život je s přírodou stále pevně spjat. V jejich společenství hraje prim život dávající žena. Matriarchát vládne i v domech uplácaných z hlíny a pokrytých střechami z palmových listů, mnoho z nich jsou animisté – věří na přírodu oživenou duchy, a také používají nadrcený kořen 
z místního stromu na výrobu své typické obličejové masky musiro. Portugalci, kteří se s nimi na konci 
15. století setkali na pobřeží, je popisovali tak, že měli „zuby zbroušené jako psi, tetované obličeje a těla tak krásná, jakoby vyšla z pekla.“

Napadlo vás někdy, že byste se do Čech už natrvalo nevrátil?
Zřejmě ano, ale vždycky to mělo charakter a trvání babího léta. Ne že bych pro to rozhodnutí „nevrátit se“ neměl dostatek rozumových důvodů či si nechtěl nějaké zážitky a dojmy prodloužit. Ale natrvalo jsem v zahraničí nikdy žít nechtěl. Kouzlo má pro mě změna a návraty domů.

Bývá tím domů ještě i Tábor?
Ano, domů, to jest do Tábora, se vždycky rád vracím, a není to prázdná fráze, mám tam i sestru. Cítím zde přináležitost, ačkoliv se, na rozdíl od mých předků, nevěnuji regionální politice ani věcem veřejným.

Kým je Michal Josephy

VÍCE

Michal Josephy se narodil v Táboře v roce 1977, kde má matku a sestru Kristinu. Gymnázium vystudoval v Soběslavi, UK ukončil doktorátem z antropologie.

Je externím pedagogem společensko – vědního a kreativního modulu FHS UK. Také spoluautorem knihy Kmeny 0, která se věnuje subkulturám v době normalizace.

Napsal: Světy mezi světy, Jasný případ, doslov knihy básní Tali Bachtar rapera a básníka, dvorního textaře skupiny J.A.R, Oty Klempíře.
Vedle cestopisné publicistiky psal sloupky do Psychologie dnes a Orientace Lidových novin.

Vyhrál prestižní evropskou fotografickou soutěž Prix de la Photographie Paris.
Nafotil kalendář UNICEFu Mosambik a podílel se na vizuální kampani, která byla postavena na herci a ambasadorovi Dobré vůle Liamu Neesonovi.
V dlouhodobém projektu WWWomen se zaměřuje na mezikulturní zachycení ženské krásy v jejím přirozeném prostředí.
Zajímá se o někdejší portugalské námořní kolonie a jeho snem je všechny navštívit.
Je sběratelem umění, starých anatomických modelů a obalů od citrusů.

zdroj: http://taborsky.denik.cz/zpravy_region/michal-josephy-ve-svete-hleda-emocne-silne-pribehy-20161013.html

foto (c) Šechtl a Voseček. 1) Tabačka 2) Klášterní náměstí s věznicí