Psychologie vítěze

„Díky, ale to snad ještě zvládnu, “ řekl jsem  Alímu  ve chvíli, když  jsme na lodi dhau přirazili ke břehům Ostrova Mosambik.  Kapitán pustil moje zavazadla a také ruku, za kterou mě chtěl převést po lávce jako windsorskou paničku. Usmál jsem se, hodil si batoh na záda a  přeskočil na pevninu.

Ačkoliv jsem na Ostrov přijel proto, abych kráčel v  „Da Gamových“  stopách, párkrát jsem se přistihl , jak v podvečer  sedím  u  mohutné portugalské  pevnosti Sao Sebastiao,  neurčitě zírám do  Indického oceánu a  přemýšlím o tom, jak se vyzout z role „bílého kolonizátora“.

Chvílemi jsem si totiž  připadal,  jako bych se ocitnul na Ostrově ze shakespearovské Bouře. Já měl v té hře hrát Prospera:  dominantního, rozhodného  a své zájmy prosazujícího „otrokáře“. „Domorodci“ pak  původní a zotročené obyvatele, Kalibany. Vzhledem k tomu,  že se tato „hra“ reprízovala po dlouhá staletí,  různé  formy úslužnosti i  servilit přešly  lidem do krve a  oni se jich drželi i nad rámec poskytovaných služeb.

Já ale kolem sebe nepotřeboval ponížené otroky.  Ani lidi,  které „rány osudu“ mnohokrát  poslali do kolen – až se jim z  boxerského rohu nechtělo ani  vstávat, jelikož se naučili být vůči mocnějšímu bezmocní.

Ve chvíli, kdy už jsem nevěděl, jak z toho  „začarovaného kruhu ven“, napadlo mě  „přepsat scénář“ a  občas nabídnout svou pomoc při každodenních pracech. V Ostrovanech se mi tak podařilo získat rovnocennější partnery a mohl jsem tak nahlédnout do jejich „duší a životů“ jen tak  přes rameno –  a nikoliv z výšky mocenského nadhledu. Vzdal jsem se role vítěze, a byla to (protentokrát) má výhra.

sloupek pro Psychologii dnes