Portugalsko: letem fotbalovým světem

V době své největší slávy bylo Portugalsko centrem námořních výprav a  slavní mořeplavci v praxi dokazovali, že je země kulatá.  V horké současnosti vstupuje Portugalsko na světovou scénu jako dějiště mistrovství Evropy ve fotbale. S jistou nadsázkou lze říci, že právě pro toto období je země kulatá jako fotbalový míč.

 Vzhledem k tomu, že jsou dějiště fotbalových klání rozeseta po celém Portugalsku, v místech, která nabízejí mnohem více, nežli jen bezprostřední okolí  fotbalových stadionů, nabízíme několik málo informací pro ty, kteří jsou snad – mimo kopané – třeba i fanoušky architektury, historie, vína  či umění. 

CESTA ZE SEVERU

 Prvním přímým kontaktem Čechů s Portugalskem byla cesta družiny pana Lva z Rožmitálu jako mírového poselstva krále Jiřího z Poděbrad v roce 1465. Cestu Čechů až na nejzápadnější známý konec tehdejšího světa popsal Václav Šašek z Bířkova. Češi, kteří do Portugalska přitáhli ze severu přes španělskou Galícii, shodou okolností navštívili většinu dějišť  současného ME ve fotbale: Bragu, Guimaraes, Porto a Coimbru. Proč se tedy zpočátku nevydat právě v jejich stopách.

 Při cestě do portugalské země ze severu nepochybně překročili řeku Minho, která dnes tvoří přirozenou hranici Portugalska směrem od atlantického pobřeží podél  jižní částí španělské Galície. Tato část Portugalska – mezi řekami Minho a Douro – vyniká značnou rozmanitostí, a nutno říci i co se rozmarů počasí týče. Je tvořena žulovými kopci pokrytými hojnou vegetací, vyháněnou častými dešti,  s občasnými eukalyptovými, borovicovými či dubovými háji. Údolí a svahy jsou pokryty pomerančovníky či olivovníky a samozřejmě i dlouhými pásy svažitých  polí obehnanými ploty s vinnou révou, která plodí někdy i dvakrát do roka. Místní víno je charakteristické jemnou kyselostí, neboť je zpracováváno velmi mladé. Říká se mu vinho verde – zelené víno -  a  jeho charakter je v podstatě koncentrátem tohoto zvláštního kraje:  má veselý i temný zelený nádech a svěžest  vzduchu deštěm čerstvě omytého kamene. Ostatně tento úrodný kraj je i rodištěm hlavních královských rodů a zárodkem raného a později se rozrůstajícího portugalského království.

Projedete-li pásem četných svérázných vesniček , rozesetých po kraji a mírnými vrcholky, narazíte dříve či později na Bragu. Město, které bylo za Římanů nazýváno Bracara Augusta, bylo též později, v 18. století, díky koncentraci barokního umění, přezdíváno „portugalský Řím“. Jako prvotní sídlo arcibiskupství a významné církevní centrum, nabízí Braga nespočet církevních staveb, z nichž je nejvýraznější hlavní katedrála (Sé). V interiérech zdejších početných kostelů je možné spatřit typické zdobené modrobílé kachlíky (azulejos), což nejdříve vybudí hodně nevkusný dojem,  a poté až domácky příjemnou atmosféru s pohodlím hodně velké koupelny.  Na začátku portugalské cesty se vám jistě nebudou ony modré kachličky zajídat a přijmete je – když ne za své – tak alespoň  za portugalskou tradici a krajovou zvláštnost. Kachlíky zvláště exponovaný je rokokový Palác paprsku, zvaný též jako Mexičanův dům  (Casa do Raio do Mexicano). Ten má „omyvatelnou“ pro jistotu celou fasádu. Promíchá-li se vám vjem modrobílých kachliček s modrobílou kombinací nebe, budete mít pocit, že kvalitní kýč je velké umění.

Jihovýchodně od Bragy se „houpe kolébka portugalského království“, Guimaraes. Zde se ve dvanáctém století  narodil zakladatel královské dynastie Afonso Henriques. Městu vévodí masivní hrad vévodů z Bragançy z 15. století. Jeho hradební ochozy skýtají mohutný pohled do kraje ze zámezí portugalské historie a interiéry doklady portugalského synkretismu cizích kultur, které objevily na svých mořeplaveckých cestách: perské koberce, čínský porcelán, indo-portugalský nábytek či velká tapiserie s dobrodružným výjevem z tažení krále Afonsa V. do Afriky s obligátními černými divochy.

Přístavní město Porto, nacházející se na pravém břehu mohutného ústí „zlaté řeky“ Douro, je obetkané tmavě zelenými vinicemi a malebnou svažitou krajinou. Rozloženo je poblíže místa, kde se sladká voda mísí se slanou a  je přímo spojené s názvem země. V římské době byla tato řeka překážkou spojení mezi severem a jihem tehdejší římské provincie Lusitanie .Došlo tehdy k postupnému spojení dvou protilehlých osad, Portus – na břehu pravém a Cale na levém. Kraj byl poté pojmenován  Portucale. Na levém dourském břehu se dnes rozkládá Vila Nova de Gaia, pásmo vinných sklepů a výroben proslulého portského vína, které je po řece rozváženo po pitoreskních bárkách „barcos rabellos“ , které udržují čilí říční kontakt s vnitrozemím či jen tak zakotveny zvyšují atraktivitu druhého největšího portugalského  města, které je rodištěm prince Jindřicha, zvaného Mořeplavec, jenž se svou trpělivou systematickou prací v nautickém archívu zasloužil o budoucí portugalský úspěch na světových oceánech.

Město Porto dnes načíná  – jako plechovku sardinek – náměstí Praca da Ribeira – odkud se jako z přístavní hráze pletou směrem vzhůru do kopce tenké uličky jak mrštní úhoři, kteří jsou tísněni k sobě slepenými baráčky, hýřícími teplými odstíny barev a připomínajícími dětské slepované stavby z krabiček od sirek. Otevřený pohled na město, okolí  i masivní oblouk Ludvíkova mostu, je z Kláštera P. Marie na sloupu (Nossa Senhora da Serra do Pilar), která je svým rotundovým půdorysem posazena vysoko na levém břehu Doura. Další zastávku, Coimbru, odtud ještě nezahlédnete, nicméně se k ní , směrem na jih, nezadržitelně blížíme….

POBŘEŽÍM A STŘEDEM…

Je-li sever Portugalska členitý a výškově rozmanitý, pak střední část Portugalska při pobřeží Atlantiku, přímořská Beira (Beira Litoral) je výrazným, ale měkkým krajinným přechodem. Tato oblast je protkána četnými zavlažovacími kanály a  mělkými údolími řek Vouga, Mondego či Lis , oseta s rýžovými poli v povodí řek Soure a Aveiro a  modelována písečnými přesypy na pobřeží zpevněnými kořeny borových hájů. Přirozeným centrem této oblasti je Coimbra: první hlavní město Portugalska, vystavěné na pahorku nad řekou Mondego.   Od středověku do současnosti je známa především jako univerzitní a duchovní centrum Portugalska. Zdejší slavná univerzita, sem byla přenesena jejím patronem, králem Janem III. z Lisabonu, kde ji v roce 1290 založil král Dinis, a stala se renesančním centrem čilého intelektuálního života, umění a humanismu.  Podobně jako se do Coimbry přenesla univerzita, tak se sem z „kolébky Portugalska“, Guimarãesu, přeneslo rezidenční sídlo mladého portugalského království.

Coimbra nabízí svému návštěvníkovi mnohá překvapení a mnoho lehkých zlomyslností. Přestože je velice krásná, není mnoho fotogenická, a to z prostého důvodu: mnohé z jejich pamětihodností,  jako třeba starou katedrálu (Sé Velha), kterou dal postavit první portugalský král Afonso Henriques, nelze díky prostorovému stěsnání příhodně nacpat do hledáčku fotoaparátu .Dlouhé, příkré a nepravidelné schody zvané příhodně Quebra Costas (Žebrozlomky), vedoucí do uliček Starého města a ostatků arabské čtvrti Medina, lze zase – i za střízliva a v dobré kondici – zdolávat jen s opravdu velkou koncentrací.                  

Městečko Leiria, ležící jižněji, se na rozdíl od Coimbry nenalézá na, ale pod kopcem. Na tomto místě dal král Afonso Henriques zbudovat v roce 1135 hrad, který měl chránit hranice v době, kdy byl Lisabon a Santarém ještě v moci Maurů. Z výšky někdejšího královského balkónu je dobrý výlet do kraje, který si zachoval tradici a ráz  lidového umění jako zdejší tkané přikrývky či ozdoby z proutí.

Necelých padesát kilometru od hlavního města Lisabonu se nachází městečko Aveiro, po dlouhou dobu rybářská vesnice těžící z rybolovu na zdejší velké laguně. Později se zde též rozvinul keramický a sochařský průmysl, a tak si zřejmě spolu s intenzivní vůní sardinek sušených na slunci s sebou odvezete i nějaký ten „kafáč“ z místních keramických dílen.

Pokud byste si přece jen chtěli prohlédnout vyšší školu práce s hlínou, pak je v Aveiru, místě vzniku barokní sochařské školy, významné sochařské muzeum při Ježíšovu klášteru s katedrálou (Mosteiro de Jesús).

SLUNNÝ JIH

Portugalské hlavní město –Lisabon – se nachází v mohutném stříbřitém a opalizujícím estuáriu řeky Tejo  v blízkosti nespoutaného Atlantiku. Rozléhá se  mezi mysem Cabo da Roca, nejzápadnějším místem evropské pevniny, který ještě ve středověku představoval jeden konec tehdy známého světa, a jižním mysem Cabo Espichel. Slavný přístav Lisabon, ve kterém  -ať již shodou náhod či záměrně – přistál Kolumbus při návratu ze své první transatlantické výpravy, rozkvetl do slávy v 15. a 16. století, v čase slavné portugalské námořní expanze, aby byl posléze, v roce 1755 téměř celý stržen ničivým zemětřesením. Známý cestovatel a přírodovědec Alexander von Humboldt kdysi uvedl Lisabon, spolu s Prahou a Neapolí za nejkrásnější města Evropy a nejeden méně slavný návštěvník mu jistě dá za pravdu.

Lisabon, Féničany označen coby „dobrý přístav“ (Alis Ubbo), má kouzelnou atmosféru srozumitelné exotiky, snesitelného horka, bělostné architektury a křivolakých maurských uliček rozložených po sedmi kopcích, do kterých se zakusuje místní historický dopravní prostředek – zubačka,  i sílu čerstvého dechu doléhajícího oceánu. Je tváří historického i moderního Portugalska ve strukturách EU. Vysoko nad historickou částí města a Alfamou, maurskou čtvrtí, se se hrdě vypíná  hrad sv.Jiří (Castelo de Sao Jorge), jenž vystupuje nad vrstvící se lisabonskou architekturou a klasickou strukturou přímořského města, ve které nechybí nábřeží, přístav, molo či tržnice.

To vše je přítomno na jakési rozlehlé palubě představované ústředním lisabonským náměstím Praca do Comércio,  které od řeky Tejo majestátně otevírá vstup do města a vpouští do něj svěží vzduch, který se mísí s vůní koření, kůže či leskem zlata v „perském bazaru“ v šachovnicově navazujících ulicích pojmenovaných podle řemeslných a obchodních cechů. 

Impresivní výhled na záliv, stejně jako labyrint lisabonských uliček byl přístavem inspirace slavného portugalského básníka Fernanda Pessoy. Majestátný třpytící se záliv Teja, který město objímá, má dostatečně rozlehlou vodní plochu a hloubku, která je využívána  jako „předpřístav“ zmírňující přímý dosah a sílu oceánu. Jízda autem po monumentálním visutém mostě Vasca da Gamy, s vozovkou sedmdesát metrů nad hladinou Teja je téměř omamující. Tejo  omývá i pobřežní opevnění , Belémskou věž „Torre de Belém“,  odkud vyplouvaly koráby a karavely  objevitelů na otevřený oceán.

Na jejím bělostném „cukrovém“ těle můžeme rozeznat ornamentální namořní motivy jako splétaná lana, ráhnoví, korály a armilární sféry, které znázorňují zemskou sféru na způsob poledníků, rovnoběžek a ekliptiky – spolu s templářským křížem znak krále Manuela I. (1495 –1521) tvoří znak portugalského námořního objevitelství. Do dějin architektury vkročil tento specifický zdobný styl, který hodil dobové umělecké koncepty přes palubu,  právě pod názvem „manuelský“ (arte manuelino). Když  z Beléma roku 1497 vyplouval Vasco da Gama na výpravu, při níž objevil cestu do Indie, bylo toto místo ještě malou rybářskou vesnicí. Na místě kaple, kde se noc před touto výpravou modlil, dal Manuel I. vybudovat bohatě zdobený klášter sv.  Jeronýma (Mosteiro dos Jerónimos). Nedaleko odtud je i novodobý Památník objevitelům (Padrâo  dos Descobridores), v čele se spodobněným Jindřichem Mořeplavcem (Henrique o Navegador), zosobněným symbolem námořních objevů.

Dnes lze atmosféru sociální vrstvy řadových námořníků  nasát kousek od nábřežního náměstí Praca do Duque Terceira. V Alcantře je vedle doků, dílen a loděnic,  pachu potu,  rybiny a vína, také spousta námořnických krčem a  krcálů s ženštinami, pro které snad žádný jazyk nemá vybrané jméno, a se kterými již tak vrtkavý námořnický slib a manželská morálka utrpí nejeden šrám. Špatnou pověstí jsou námořníci prolezlí skrz na skrz, takříkajíc od kosti. Traduje se, že na některých objevitelských lodích – například Magalhaesových – byly součástí posádky ti nejhrubší recidivisté. Na druhé straně Luís de Camoes, přední portugalský básník, opěvuje v eposu Lusovci triumfální cestu Vasca da Gamy do Indie a vyzdvihuje kladné stránky námořníků, jako je jejich pospolitost či nezměrná odvaha.

 Naše poslední místo zastavení, přístav Faro, je střediskem nejjižnější Portugalské provincie Algarve. Ne nedaleko odtud se nachází nejzazší jihozápadní výběžek evropského kontinentu mys sv. Vincenta. Hned naproti se nachází  Sagres,  místo odkud vyhlížel princ Jindřich návraty portugalských karavel z dalekých cest, či opodál Lagos, místo tehdejší námořní základny či místo prvního evropského trhu s africkými otroky.

Samotná provincie Algarve, táhnoucí se až k hranici se španělskou Andalusií, je odhraničena řekou Guadiana. Je to ta nejteplejší a nejrozzářenější část Portugalska, skutečná sluneční oáza s vlnami a hravými odlesky Atlantiku, posázená sytými barvami kamélií,  oleandrů či pelargónií. Název dnešní hlavní letní rekreační oblasti Portugalska, Algarve, pochází z arabského Al-gharb, západ. Byla to skutečně ta nejzápadnější krajina z území, kterou Arabové dobyli na Pyrenejském poloostrově. Samotné město Faro je střediskem mořského rybolovu, stejně jako malebných maket rybářských lodí v zátokách pro fotografie do cestovních katalogů či maket modelů ve zdejším Námořním muzeu. Katedrála (Sé) je tradičně vyzdobena kachlíky azulejos, Karmelitánský kostel (Igreja do Carmo), již méně tradičně, lidskými kostmi,  lebkami  a pozůstatky z někdejší kostnice.

Sami však jistě poznáte, že nejen slunné a plážemi poseté Algarve, ale i celé Portugalsko, jevhodné místo nikoliv  onoho „posledního“, ale hlavně aktivního odpočinku, a že černý humor je Portugalcům vlastní. Šťastnou cestu.

LN-Nedělní příloha

www.simplesharebuttons.com