Odkouzlení světa

“Fero! – kafe,” zavolá  rázně   Gizela a  její hlas vyplní jednoduchou, ale čistě uklizenou kuchyni.  Dveře do sednice se  rozrazí a  dovnitř vlítne  ušmudlaný  cikáně. Zvenku  zavoní čerstvě vyprané prádlo. Oblak poledního světla  vklouzne  veřejí  a i v těch nejtemnějších rozích rozstříbří vlákna pavučin. “Posaďte se,” postrčí židli  Gizela  a  postaví vodu na oheň.

Sedím u stolu, těkám očima  a polykám nábožné ticho. Na plotně probublává spařená slepice.  Kuchyňské hodiny  odlamují čas. “Gíza”,  z níž má celá vesnice “posvátnou hrůzu”,  stojí nademnou a dlouhýma pavoučíma prstama upravuje  kostkovaný ubrus. Hranou ruky smete těch  pár zaschlých chlebových drobků a  posadí se  na lavici.  Vzdychne, proplete si prsty  a založí   je do klína.  Jejich vyčnělé  klouby mi zblízka  připomínají  nahrubo vyřezané šachové figury.

“ Tak  co byste  potřeboval?,”  nakloní  hlavu k rameni.  Levou rukou  si rozpustí  proudy  temně černých, stříbrem protkaných vlasů , takže jí  po zádech stékají  jako vodopády. Zarazím se. To gesto působí hodně nepatřičně, ale zároveň má v sobě něco nadčasovosti. Před třiceti,  čtyřiceti lety ho stejným způsobem dělala  okouzlující mladá  žena. Švenknu z tváře, zmačkané jak pečící papír,  do sluncem zalitého  okna. Mhouřím oči na  ty opálené hihňající se Lolity, mladé šelmy s plnými rty, kterak se  venku krmí a se zvláštní poživačností olizují kosti se sladkým kuřecím tukem.

Chvíli poledního rozjímání  přeruší Fero.  Vrazí do kuchyně,  práskne o stůl paklíkem Jihlavanky  a nastaví dlaň. Z dveří nakukujou další  zvědavci;  mladé vlašťovky vytrčené přes okraj hnízda, které se vcukuletu stáhnou , když po nich Gisela vystřelí prstem  -  ”A mazejte!”  Proud horký vody zazurčí  do  sklenice od hořčice, do které  Gíza  nasype tolik kafe, aby bylo  jasný, že pro hosta šetřit nemusej.

“Víte, potřeboval bych se vás zeptat na pár věcí,“ usrknu opatrně  horkou kávu, která před pár dny  vyhodila Ivanovo  srdce do arytmie fortissima.  Mně se o  slovo  hlásí žaludek:   ozvěna  noci strávené  ve dvoře s houslemi a těžkým červenym vínem. Ale i kdyby přede mne dala psí guláš,  musel bych ho strávit, abych ji neurazil. Dalo mi totiž velkou práci, než jsem se k ní propracoval.

Gíza bydlela v  chatrči přilepené v kopci lehce nad osadou.  Už když jsem k té lepenině stoupal, měl jsem pocit, že mě svíraj neviditelný obruče. Toho baráku se údajně nedotkla silná vichřice či  povodeň. “Dávej si bacha, pošle na tebe psy! Má jich plnej dům, ” měl jsem na paměti vyprávění Čirikila.  Podle lidí  žijících v osadě   byla totiž   Gíza striga – čarodějka. Uměla se  převtělit do zvířat, léčit, ale také smrtelně zranit.  A její „prokletý syn“  raději ani nevylézal, protože se ho ostatní báli.

Nevěděl jsem, čemu mám věřit. Raději jsem příliš neotálel, vystoupal  na   schůdky jako od maringotky a zaklepal na okno. Ozvaly se duté  rány, ale  nic se nestalo. Tak jsem to udělal znovu a silněji.

Gíza vylezla  ven s vlasy nedbale sepnutými do drdolu a na první pohled vypadala docela civilně: jako uklízečka z učňáku. Nejdříve se nechtěla se mnou vůbec bavit, ale po stupňovaných lichotkách  povolila.  Povídat jsme si však museli jinde. K sobě dovnitř mě nepustila.

A tak jsem seděl s cizí ženou v cizí kuchyni a byl jsem připravenej, že to zmáčknu. Ještě poslední zkouška mikrofonu a můj první, na diktafon nahrávaný “vědecký rozhovor”, mohl začít.   Byl jsem připravenej na to, že si jako „vědec“  odklouzím svět.  Zbavím ho  iracionality, čarodějnictví a okultismu. Že všechno tohle smetí vymetu Occamovým koštětem  z kuchyně ven.

Když jsem za sebou zavřel dveře,  byl jsem  zklamanej.  Gíza mi nepřišla oproti pověstem nijak zvlášť   tajemná a už vůbec jsem si nepřipouštěl,  že by nademnou mohla mít nějakou moc.   Jenomže  z odstupu několika hodin jsem si  musel přiznat, že cítím něco zvláštního; něco,  co  jsem nikdy předtím v životě necítil.  Jakoby oči Gízy  ležely ztěžka na těch mých. Ten pocit stále sílil. Zároveň mi díky  událostem následujících čtyřiadvaceti  hodin začaly docházet její slova o tom, že cit – čich, vcítění, očarování, zamilování či věstecká extáze jednoho rodu jsou. Jak  mohla vědět o všem, co se mi přihodí? – běžely mi hlavou otázky.   Došlo mi, že psy nejedla, jak se lidé v osadě  domnívali, ale pokoušela se pomocí „převtělení“ využívat jejich  zesílený čich  pro „vycítění věcí, které  bezprostředně přijdou“…

Na druhý ráno jsem vstal s pocitem, že se za ní musím znovu vypravit. Možná jsem překročil povolené kruhy, ale  chtěl jsem se  vědět  víc.  Prošel jsem kradmo  ospalou osadou,  vylezl  k chatrči a zabušil na dveře . Sebesilnější klepánínepomohlo. “Kde je Gizela?,” ptám se procházející  shrbené stařeny. Prošla kolem mě jako stín. Něco mi však napovědělo, abych vystoupal nad osadu  na kopec.  Vydal jsem se  hadí stezkou, mezi stébly ostrými jako  nože.  Vlnily se a sekaly ve větru, když jsem mezi nima  na obzoru  zaostřil klečící  ženskou postavu,  která se podivně kývala.

Gizela?   Šel jsem blíž.  “Augrhhh, augrhhh,“ doléhaly ke mně tlumené zvuky. „Gizelo? jste to vy?,“ volal jsem směrem  k černé siluetě. Když k ní konečně  pronikl můj hlas, překvapeně se otočila a začala se motat dolů pěšinou v jakémsi vytržení. „Běžte! Jsou tu černí psi!!,“ hnala mě dolů ukazovákem, jako by o mě měla strach. „Dolů!“ „Jaký psi? – nic nevidim!“- Běžte!!!“  Znělo to tak  sugestivně, že  jsem dál nediskutoval a rychle seběhl  z kopce. Párkrát jsem se projistotu ohlédl přes rameno a opustil osadu.  Gizelu jsem tehdy viděl naposledy.

Čubka.  Tak se jmenuje slavná Dahlova  povídka, ve které  vůně  parfému vykouzlila všeovládající vášeň.  Já mám svou konzervu „od guláše“.  Schraňuju v ní  intenzivní   „citové stopy.“ Vydávám se po nich jako  ohař ve chvílích, kdy mi na současném světě „něco nevoní“. Je  stále těžší  se v něm  vyznat a   jít „rovnou za nosem“.   Přes tisíce vůní  je často bez „charakteristického zápachu“ a vzdaluje se bezprostřednímu kontaktu smyslů.

Technické obrazy a „image“ tvoří Orbis Pictus dneška.  Všeobecný důraz na povrch a retuš   způsobuje, že vše se  zpočátku   jeví jako svůdné.  To je an/estetikum  doby podléhající   zákonům módy, pod jejichž vládou skutečnost   rychle ztrácí své  kouzlo a téměř nikdo nic necítí.

Je 17.9. 20:52 a  ze záznamu „Gizela – MP3″  právě poslouchám  svůj rozhovor  o  odkouzlení světa.