O MÓDNÍ HLÍDCE A PRINCIPU DRBÁNÍ

„Má každé město jednu ženu,  o které mluví celý svět. Tak Tarnovská má pro Lvov cenu,  pro Madrid zase Saharet. Má Paříž svoji Steihalovou,  té skládám rád svou poklonu, my máme paní Zieglerovou a nad ní ještě Yvonnu…“

-zaznělo v kupletu, který 2. září 1911 ze hřbetu slona zanotoval Karel Hašler. Píseň vzbudila ohlas nejen mezi rozjařenými Pražany, kteří přihlíželi představení cirkusu Henry na Karlově náměstí, ale záhy se ozvaly i obě „potrefené husy“: Primadona Národního divadla a mme.Yvonna zažalovaly Hašlera za urážku na cti, protože se jim nelíbilo, že se jejich známé a úspěšné jméno ocitlo ve společnosti nechvalně proslulé vražedkyně. Mařenka Zieglerová byla slavná operetní heroina, ale kdo byla, pro rány boží,

Madam Yvonna?

Yvonna poprvé spatřila světlo světa 3. března roku 1907, a to při příležitosti založení módní rubriky v nedělní příloze konzervativního a nejčtenějšího deníku Národní politika.Co se bude na jaře nositi?  ptá se  do té doby neznámá módní referentka  v úvodu svého sloupku a  jedním dechem  podotýká, že ve svých příspěvcích  nebude pamatovat pouze na dámy majetné, které si mohou dovolit každoročně obměňovat šaty dle posledních trendů, ale i na ty ostatní, které si mohou na základě jejích rad „přešít staré šaty na nové“.  Yvonna – jakási Sally Mladého (módního) světa – dává ve svém Módním přehledu rovněž na vědomí, že je novinářkou v dané oblasti nejenže erudovanou, ale i angažovanou v tzv. „ženské otázce“. Lékaři sice brojili proti nošení korzetu téměř po celé 19. století, ale městské dámy, které dbaly na svůj vzhled, na ně pranic nedbaly a  nosily  jej až do první světové války. „Vosí pas“ byl v té době hlavním proporčním znakem ženské krásy, a to i za cenu trvalé deformace spodní části hrudního koše, snížené kapacity plic a orgánů břišní dutiny posunutých směrem k bránici. V posledním desetiletí výšeuvedeného věku krásné epochy přicházejí výrobci korzetů s kompromisem: Nové pařížské módy představují koncem léta 1896  módní novinku, která zvěstuje měkčený a celkově pohodlnější  typ šněrovačky. Dosud však není spolehlivě prověřeno, zda nové, humánnější „utažení v pase“ dokáže ženám zajistit oněch kýžených 55 cm, a tudíž se o plošné zrušení  korzetu nezasazovaly ani první módní referentky, kterých od počátku 20. století nápadně přibývalo. Feministicky zaměřená Yvonna však  chtěla zbavit ženy nejen šněrovačky, ale i do té doby charakteristických ženských křivek:   „Není třeba již, aby se dámy tolik tísnily ve šněrovačce. Bývalé  ,vosí‘ taille neplatí dnes již za vkusné (…). Je to veliké vítězství hygieny a dobrého vkusu, za které můžeme byt vděčny. Však bylo třeba několikaletého boje lékařů a výtvarných umělců, než bylo teto prospěšné reformy docíleno.“

Mít (módní) přehled

V době, kdy začala  Yvonnina  „módní hlídka“  v Národní politice pravidelně vycházet, nebyly módní referáty pro českou veřejnost úplné novum; horkou novinkou však bylo, že do té doby nebyla módní rubrika součástí  žádného, natož. tzv. seriózního deníku. Ačkoliv nám přesné okolnosti jejího založení zůstanou utajeny, není vyloučeno, že si ji Evropou zcestovalá Yvonna  „střihla na tělo“ podle předlohy pařížských plátků, pro něž již byla módní příloha nutností. Na rozdíl od tuctové módní publicistiky však Módní přehledy prozrazovaly, že jejich autorka má vyšší novinářské ambice. Nešlo jen o formu a literární stavbu jednotlivých sloupků, ale především o to, že se „módní scéna“ stávala alegorií tehdejší společnosti, kterou se madam Y. nerozpakovala kárat v otázce vkusu i mravů, ale ani poučovat a vychovávat „ k obrazu svému“. V tomto  punktu není tudíž  k podivu, že Módní přehled – zejména v prvních letech své 20 – ti leté existence – budil v pražské společnosti pozoruhodný rozruch a pozdvižení: „(…) Praha neměla ještě vlády a ničeho podobného, o čem by se dalo klepat a co by se dalo drbat. Veškeré klepací a drbací úsilí musilo se tedy soustřeďovat na jiné pole. Klepalo se nejvíc a hlavně o těch, kdo byli obecenstvu nejvíce na očích, tj. o pražských herečkách a hercích, o členech opery Národního divadla – a hned po nich přišla na řadu Yvonna (…),“ ohlížela se zpět módní referentka, která přicházela do řečí nejen tím, že „šila do všeho“. Hned zkraje si totiž osvojila literární prostředky, jenž spolehlivě rozdmýchávaly emoce a  polarizovaly společnost. Vedle praktických a dobře míněných rad se v „módní hlídce“ posuzoval oděvní vkus Pražanů, glosovali se dobové „celebrity“, vybrané i buranské mravy, sledovali se „horké novinky“ i to, kde se co šustne,  a systematicky se ostřelovala dobrá pověst… Vzhledem k tomu, že tak bylo činěno přístupným, nepříliš komplexním  a mnohdy i nepokrytě naivním jazykem, čtenářská obec rychle nabývala a kynula, pročež i méně bystrému lidu bylo umožněno se společensky poměřovat a do módní referentky se  libovolně navážet.

 VIP zprávy ze společnosti

Yvonnin módní přehled pomáhal jedním vrzem udržovat i „přehled společenský“, což bylo chic a zároveň se to šiklo. Mají – li  totiž  lidé výše postavení na společenském žebříčku tu moc přímo ovlivnit životy a sociální statusy níže postavených, vyplatí se o nich z evolučního hlediska „sbírat klepy“, sledovat i sebemenší selhání, nepatrné rozechvění reputace, neřku –li milostné avantýry a nepříhodná neštěstí,  jelikož je „podřízení“ zpravidla mohou šikovně použít  pro svůj společenský vzestup a prospěch. Módní sloupky podepsané madam Yvonnou byly sice částečně postaveny na principech znásilněných dnešním bulvárem a módní policií, ale rozhodně se v nich nedrbalo o virtuálních a svým zanedbatelným vlivem zcela vzdálených „VIP celebritách“, které svou společenskou důležitost odvozují zpravidla pouze od lajků a toho, že se o nich drbe na sociálních sítích. I v pražské  „belle époque“ společnosti se však sklízely rané  a mnohdy značně  kyselé  plody  z téhož stromu: „ Já vás zastřelím,“ došlápl si prý jednou na Yvonnu otec nejmenované rodiny. „Dokud jste nepsala ty své módní zprávy do Národní Politiky, měl jsem pokoj. Ale teď každou neděli moje dcery čert bere. Všechno by chtěly mít dle Yvonny, šaty a klobouky, ba i boty. Kde mám na to všechno vzít?“ Obrýlená žena držící stráž na módní hlídce však nepopouzela pouze správce rodinné kasy, ale i  švadleny, které musely šít vše, co si navymýšlela, neboť ženy se jejími radami řídily více nežli „Staronovým zákonem.“ Kolegům – novinářům se zase zajídal a dlouhodobě v žaludku ležel její žurnalistický styl, ale opravdu se do ní obuli až tehdy, když publikovala ostře kritické výtky, které  „přišila na triko“ českých mužů (1910). Češi – podle Yvonny – zpravidla  považují za zbytečnost a hloupost dodržovat společenské předpisy co se úboru týče (a ještě se pohrdavě vyjadřují o těch, kteří tak činí). Obvyklou námitku, že si pánové určitý typ obleku nemohou dovolit,  shodila ze stolu doporučením ušetřit na pivu a tabáku, a korunu tomu všemu nasadila výrokem: „Kdyby náš král sídlil na Hradčanech, zvykli by si i Pražáci věnovat více péče své garderobě.“ Popularitu Yvonne nezvyšovalo jen používání společensky kontroverzních výroků, ale i obuvnická firma Šlemr, která na krabici bot vylepila její podobenku a opatřila ji reklamním nápisem: „Zboží vyrobeno přesně dle Yvonny…“ Módní přehled nepřehlédnutelným způsobem zvyšoval Národní politice čtenost, a tak  šéfredaktor listu nabídl své módní referentce po třech letech plný pracovní poměr.  Módedáma „Yvonna“ se stala první českou novinářkou z povolání.

„Však proti nám nic nepořídí

Dyk, Kramář, Klofáč, Yvonna,

jen my jsme pokrokoví lidi,

ovšem jen v mezích zákona!“

 (Jaroslav Hašek v textu hymny Strany mírného pokroku v mezích zákona)

Život před životem

V redakci Národní politiky vydržela Yvonna celých 27 let, a to i přes to, že si profesního života pod horkou jehlou spíchnutou rouškou anonymity neužívala příliš dlouho. Po Praze se brzy rozkřiklo, že Madam Y. je ve skutečnosti  Olga Fastrová, v zásadě neznámá novinářka s ambicemi věnovat se „opravdové literatuře“.  Yvonna bylo jméno  skutečně „vystřižené“ z francouzského románu, které  tvořilo součást  jejího širšího redaktorského portfolia (ačkoliv  převážně s jeho pomocí zabezpečovala ovdovělá Olga F. životy svých 3 dětí). Na rozdíl od pseudonymu žijícího vlastním, memetickým životem,  ohraničují životní cestu Olgy Fastrové standardní biografická data (1876 – 1965).  Olga Anna Cikhartová se narodila v Praze (otec  František Cikhart pocházel ze starého mlynářského rodu z Táborska a matka, Marie Bártová,  byla dcerou táborského měšťana Vincence Bárty, mj. majitele vyhlášeného hotelu U Jelena). V rodném kraji rodičů strávila Olga „sladký čas dětství“, ale i několikeré prázdniny v dospívání na Veselých mlýně.  Tábor se tedy zapsal nejen do jejích románů (Fata Morgana, Márinka Zemanová):  „Pocházím z rodiny, která svými kořeny hluboko tkví v půdě jihočeské – a my Jihočeši milujeme svou vlast již od dob táborských. Milujeme také svůj kraj, naše nízké hory, krásné lesy, širá blata. (…) Svou krajinskou hymnu „Tam v kraji nad Lužnicí“ zpíváme si dlouhá léta i pak, když nás osud daleko od Lužnice zavál. Máme rádi svou Lužnici,“ vzpomíná ve svém fejetonu Olga,  křtěná Vltavou i Lužnicí.

Z obou „osudových měst“  si do života odnesla dvě formativní přátelství, které ovlivnily její zálibu v divadle a v hudbě (Oskar Nedbal a Ema Destinová), a nebýt toho, že odešla do matičky měst studovat učitelský ústav, který měl profesně zajistit její budoucí život, zřejmě by prožila většinu času v „hlavním městě husitů“. Její pedagogická kariéra však netrvala dlouho: po necelých dvou letech na hubených pozicích literární učitelky v obecné škole v Rokycanech a prozatímní podučitelky v Modřanech se Olga rozhodla svoji učitelskou kariéru vzdát a namísto ní se vdát za tzv. „dobrou partii“ (budoucí manžel Otto Faster, se kterým se seznámila v parku na Karlově náměstí, pocházel z vážené a zámožné pražské rodiny). Mladé Olze, která si chtěla užívat „kulturní požitky velkoměstské“, začínající dramatik a spisovatel učaroval, ačkoliv se upsal múze Thálii, která nezajišťovala právě stabilní ekonomické jistoty. Faster, autor českého vaudevillu, rovněž se střídavými  úspěchy zakládal a  vedl  přední divadelní časopisy ( např. Thalia či Divadelní listy), které si zprvu vyžádaly nemírné oběti rodinného jmění. V období, kdy se mu začalo dlouhodoběji dařit, však v pouhých 35 – ti letech podlehl tuberkolóze (1907), čímž se v kruhu života  dostáváme znovu na začátek, respektive k  zrození Yvonny…

(Autor textu shodou okolností trávil dětství v sousedském prostředí  Veselých mlýna a „ mlýnské zahrady“( popisované  Olgou Fastrovou v románu Márinka Zemanová) a zřejmě jej „duch místa“ přivedl k tomu, že většinu času strávil v Praze, cestuje (nejen) po Evropě  a zabývá se „antropologií módy“.)

Literatura:

osobní  korespondence s V. Veselým

Skálová, V. (2008): Olga Fastrová (1876-1965) Životopis české novinářky (diplomová práce). MUNI: Brno.

Smrčka – Říčanský,.J. (2005): Rodový vývoj spisovatelky Olgy Fastrové. Rodopisná revue 2005/1. Dostupné on- line:  http://rodopisna-revue-online.tode.cz/clanky-obory/fastr.pdf <<accessed 20.8.2016>>

Obrazová příloha: 1) archiv autora, 2, 3) Prostor Jardy Šeráka (https://jardaserak1.wordpress.com), 3) (c) Šechtl a Voseček 4) (c)  Langhans , www.langhans.cz

www.simplesharebuttons.com