O důležitosti nakopnutí

Nežli jsem se odhodlal k napsání tohoto sloupku, stačil jsem do sebe “ kopnout“  dvě kafe, pročetl statuty na facebooku a také několik blogů. Tento „rituál“ trval asi hodinu. Obyčejná prokrastinace, řeknete si. Jenomže tento jev  je mnohem komplexnější a  sahá  hlouběji do podstaty naší  mysli více, nežli jsme si ochotni připustit.  My,  lidé  doby postmoderní,  máme  zjevnou  tendenci k lenosti,  nečinnosti a nehybnosti. Často se neodhodláme  k tomu udělat maličkosti, jako kupříkladu odhlásit staré předplatné – alespoň to  podle výzkumů behaviorální ekonomie tvrdí autoři knihy  Nudge  (česky „připostrčení“). Pravdou je, že náš evolučně stařičký „ještěří mozek“   zpohodlněl,  není schopen rychle odpovídat na nároky  současného světa a  činit při tom  racionální  rozhodnutí.  V tomto ohledu se chováme spíše  jako vosičky rodu Sphex:  opakovaně a rigidně  jednáme podle navyknutých vzorců chování,  a to i v případech, které  činíme ve svůj neprospěch.  Sami na sobě to  zpravidla ani nepozorujeme -  a i když se říká, „chytrému napověz, hloupého trkni,“  jemné připostrčení  ke změně ustálených, ale nikam nevedoucích aktivit, také  nevede. A pokud ano, tak nejspíše  k tomu, že nás „vykopnou z práce“ či „dostaneme kopačky“ od partnera. To si však nikdo  nepřeje, a tak je lepší zavčasu   aktivně přejít  do útoku a přistupit  k  sobě s  důsledností  a nadhledem fotbalového kouče.  Nahecovat se,  rázně zbořit obrannou zeď  neproduktivních návyků,   protože nic nenastartuje motivační cyklus lépe,  nežli jeho dobře mířené “nakopnutí“.

sloupek pro Psychologii dnes