O cestování a turismu

29 / 08 / 2012
O cestování a turismu

(z  rozhovoru pro Psychologii dnes)

-  My, civilizované turisté, chceme poznat něco „přírodního“, „divokého“, „nezkroceného“, nezničeného – takže se ve stále větším počtu dostáváme za poznáním dál, hlouběji a výš,  ale tím to všechno zároveň „civilizujeme“, měníme, ne?

MJ: Touha objevit „ ušlechtilého divocha“ žijícího v panensky čistém lůně přírody je  romantická  a času odolávající představa nás, těch  „civilizací zkažených“. Je to jakési hledání „ztraceného Ráje“, který se však  od nás neustále vzdaluje díky postupující globalizaci a kulturní difuzi. Přesto ta poptávka existuje, „domorodci“ ji už dávno objevili, a stávají se tak často předvaděči „lidové kultury“. Vědí, že se líbí divoké barvy, nespoutané tance – tak to ukazují a vydělávají na tom  jako každý úspěšnější a zavedený herec.

Co s sebou tento  trend přináší? Je možné v kontaktu s civilizací udržet  nějaký “původní život“? Neohrozí ta rychlá změna jejich identitu? Kulturu? Nezbudou z ní už jen takové umělé skanzeny?

MJ: Osobně se nejčastěji  setkávám s jakýmsi časoprostorovým  stíráním hranic mezi „tím druhým, vzdáleným“ (tedy „domorodcem“ ) a námi, turisty. Jako bychom stáli čím dál blíže sebe a na jednom jevišti. Tradiční kulisy, oděvy a způsoby jednání jsou promíchané s nám dobře známou komodifikovou kulturou, spotřebními vzorci,  symboly a jazyky, kterým rozumíme. Sice si stále nepřipadáme“ jako doma“, ale zase ne zcela ztraceni.  Kromě toho  ale může tradiční komunita vědomě využít  této „herní interakce“ s turismem k posílení či přetváření vlastní identity a/ nebo se naopak před důsledky této vnější kultury „zavřít“  – a svou autenticitu si tak  „přehrávat“ pouze pro sebe.

Co  vlastně jako turisti na takovéto  dovolené hledáme? Zábavu? Vzrušení? Poznání? Sami sebe?

MJ: Pravděpodobně toužíme po tom setkat se s něčím novým: s odlišnými kulturami, lidmi a  prostřednictvím toho zažít – někdy i  mezní  a netradiční zkušenosti – přesahující horizonty všedních dnů. Tyto zážitky nejdou často druhému uspokojivě sdělit a nebo je vizuálně zaznamenat. Setkal se s tím pravděpodobně každý turista, když si po návratu zkusil napsat cestopis či prohlédl nasnímané fotografie.  Často se mu to  zpětně zdá jakési prázdné a sterilní – asi tak, jako kdyby cestoval prostřednictvím  prohlížení špatně udělané učebnice zeměpisu pro ZŠ.  Zároveň jsou však pohyb a cesta pro člověka v podstatě archetypální. Nemusí to být jen cesta zasvěcení, cesta poutní, cesta „k sobě samým“, ale i „modus operandi“ moderního života.  Alespoň podle Z. Baumana, který vnímá moderní život jako pouť a v jednotlivých typech osobnosti moderního člověka rozeznává  Zevlouna, Tuláka, Turistu a Hráče. Stejně tak obohacující však může být i to, když „sejdete z cesty“: tzn. bloudění, hledání, migrace, nomádství – jak to ve své „sociologii dobrodružství“ vidí kupříkladu M. Maffesoli.

 Jak se jako  antropolog díváte na zachovávání různých obyčejů, které jsou třeba podle našeho civilizovaného názoru drastické, nebezpečné, zdravotně riskantní . (Napadají mě různé drsné iniciační obřady nebo ženská obřízka v Africe, to je asi nejkřiklavější téma, ale našly by se možná i méně dramatické, leč západnímu oku nelahodící.)

MJ: Z našeho pohledu „drastické, nebezpečné“ či dokonce „oku nelahodící“ – to jsou stále jen kulturně relativní měřítka. Nadto mnohdy estetického  a pocitového charakteru: „nemáme na to tzv. žaludek“. Zrovna nedávno jsem měl jako hosta  Lenku Klicperovou,  šéfredaktorku Lidé a Země, která vyprávěla jak o ženské obřízce, tak kupříkladu o ženském ideálu krásy u Surmů. Je jím onen  často velmi rozměrný hliněný či dřevěný talířek vetknutý do nařízlého spodního rtu. Když jsem o tom poté psal článek a zavěsil ho na internet, objevily se  reakce typu, že: „Ty misky ve spodním rtu, to je zrůdnost … zrůdnost nebudu nikdy respektovat“  a/ nebo: „Kultura, která lidi mrzačí není kulturou !!! A je to jedno, jestli to je mrzačení tělesné nebo psychické …“ V kultuře Surmů to však platí za ideál krásy, velikost talířku zvyšuje cenu nevěsty na sňatkovém trhu a také ostatní – pro nás drastické a krvavé rituály – častokrát ve výsledku posilují psychickou a fyzickou odolnost a  zvyšují společenský statut.  Jiná otázka  jsou ony obřízky: to je určitě věc velmi citlivá  i životunebezpečná.  Na její posouzení však nemám konkrétní zkušenosti,  lékařské či medicinsko-antropologické vzdělání a nemohu o tom jen tak něco  soudit „od stolu“…

O autorovi: Dr. Michal Josephy, antropolog a cestopisný (foto)reportér, externí lektor společenskovědního modulu FHS UK.

…celý článek si přečtete v letním vydání  Psychologie dnes….








.: komentáře?

Můžeš použít tyto tágy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Digest
LIDSTVO ZNOVU STOJÍ NA ROZCESTÍ

LIDSTVO ZNOVU STOJÍ NA ROZCESTÍ

UMA ILHA MÁGICA DE MOCAMBIQUE

UMA ILHA MÁGICA DE MOCAMBIQUE

#ENDOFVIOLENCE2018

#ENDOFVIOLENCE2018

FASHION BIBLE A LA FRANCE

FASHION BIBLE A LA FRANCE

VEŘEJNÝ NEPŘÍTEL Č.1.

VEŘEJNÝ NEPŘÍTEL Č.1.

S LOUTKAMI KOLEM SVĚTA

S LOUTKAMI KOLEM SVĚTA