MÓDA OČIMA VĚDCŮ

29 / 03 / 2015
MÓDA OČIMA VĚDCŮ

Chodí většina Čechů a Češek opravdu tak špatně oblékaná? A proč se právě u nás tak uchytilo outdoorové oblečení?

Společenská kritika „českého vkusu v oblékání“ se podle mého stala dalším z národních sportů a oblíbenou kratochvílí těch, kteří mohou prostřednictvím osob „zatčených“ módní policií a obětních beránků „módních pekel“ lépe vystavit na odiv svůj „vkus a kulturnost.“ Je pozoruhodné, že čím více je tento „nešvar českého vkusu tepán“ v médiích, tím větší prostor se vytváří pro různé „vykupitele a věrozvěsty stylu“. Z pohledu na oko zhroucených stylistů by samozřejmě bylo nejlepší, aby svého stylistu neměli jen „exponenti společenského úspěchu“- jako jsou pseudo/celebrity- , ale také každý „obyčejný středostavovský občan“, na nějž je ostatně společenská kritika nejčastěji zacílena. S tím souvisí i oblíbená instituce „módních proměn“: vezměme si do pucu nějakého společensky vyřízeného šmudlu či mouřenína, umyjme ho, ukažme mu, co je to gel na vlasy, a vůbec z něj udělejme člověka dnešní doby, který je chic, cool a trendy. Chci tím naznačit, že v otázkách módy a vkusu stále společensky přetrvává jistá forma evolucionismu: lidé, kteří chodí „nevkusně a špatně“ oblékani, jsou často považováni za „vesnické křupany, zaostalce a degeneráty“ někde na rovni primitiva či opice. Zároveň však kupříkladu v rámci osvícenského „návratu k přírodě“, vládla v tomto ohledu silná idealizace. „Lidový oděv“ byl veleben pro účelnost, propojení s přírodními cykly a prací, ale i ve smyslu lidové tvořivosti ve formě „krojů“. Kdoví, zda není „outdoor“ trend právě novým návratem k přírodě či silné tradici chalupářských kultur, která u nás předcházela urbanizaci, vzniku módy jako takové a společenskému hodnocení vkusu. Mnoho lidí, kteří jsou v rámci společenské kritiky „špatně či nevkusně“ oblékání, mají navíc jiný životní styl a nemají tolik času, aby sledovali, co je právě „IN“, a ani tolik prostředků jako „veblenovská zahálčivá třída“. V posledku také nesmíme zapomínat na skupiny, které jsou vůči módě rezistentní programově: vybraní jedinci chodí „špatně“ oblékáni naschvál: abych nejmenoval pouze nějaké subkultury, jsou to kupříkladu studentky jednooborové filosofie na FF UK, jejichž mysl se nadčasově vznáší nad módou, onou nízkou a povrchní říší pomíjivosti.

Je možné, že náš národní vkus, pokud vůbec něco takového existuje, vkus zdegeneroval v důsledku totalitní éry a porevoluční záplavy levného zboží z tržnic?

Navštívil jsem většinu „módních metropolí“, kde jsem pozoroval zejména „pouliční módu“. Posoudit „národní vkus“ v éře globalizovaného trhu a sociálně – infekčního šíření metropolitních trendů  si netroufám, snad jen určitá jeho specifika. Vybavuji si jeden rozhovor se sociálním ekologem B. Blažkem, který říkal, že Čech je těkátor a glosátor, že sice jiné národy dokáží vytvořit jiné výtvarné styly, a my spíše „hravě napodobit cokoliv“. Ačkoliv s tím v podstatě souhlasím, domnívám se, že v oblasti módy tohle neplatí. Ano, po desetiletích totalitní uniformity chceme být v éře demokratizace módy světoví, ale schopnost imitace jakoby nám v této oblasti někde chyběla. Nezáleží totiž jen formálně na tom, co se nosí, ale jak se to nosí, Pařížanku od jejích kopií rozeznáte vždy, stejně tak pokud dáte lidem obvykle nakupujícím ve vietnamské tržnici k dispozici velký obnos na to, aby si pořídili  „světovou garderobu“, tak to s největší pravděpodobností  nesvedou, jelikož  nějaká jednotlivost či jimi přehlédnutý detail  rozhodí celkový estetický soulad.

Dříve módu určovaly jednoznačně vyšší vrstvy, nyní je tomu i naopak, móda se inspiruje oblečením ulice. Platí ještě, že módou se vládnoucí vrstvy odlišují od nižších tříd?

Podle P. Bourdie v tomto ohledu proti sobě stojí „vyšší“ (vznešené, vytříbené) a nízké (nevkusné,upadlé), které pomáhá pomocí sociální distance definovat svou vlastní identitu. Na jedné straně dominantní, elitní třídy, na straně druhé masy ovládaných: dělnické třídy se svou „kulturou materiální nezbytnosti“, pro kterou je oblečení praktické, odolné a funkční a není důležité, zda je stylové či módní. Za sociologicky tradiční princip módy lze považovat simmelovský „trickle down“ efekt, který spočívá v tom, že módní inovace a styl se šíří od společenských elit směrem do nižších a nižších vrstev. V okamžiku, kdy elita vycítí, že onen módní styl propadl až „na společenské dno“, má již v zásobě „módní novinky“, které ji na čas odliší. V současnosti tento prinicip stále funguje, avšak s mnohem rafinovanějšími a subtilnějšími formami odlišení. V rámci demokratizace módy, propojování „ nízkého a vysokého“ a principů kulturní všežravosti však dnes přibyl i opačný princip, kterému se říká „bubble up“.

Biolog a filosof Stanislav Komárek říká, že se společnost infantilizuje čím dál víc. Chceme být mladí, a tak se oblékáme jako teenageři a používáme jazyk teenagerů …

Ano, Stanislav Komárek doslova říká, že se „i mezi dospělými neobyčejně rozšířily mody chování, dříve běžné jen u dětí a nedospělců. Konec konců, ideál teenagera platí i pro osmdesátníky, vší trapnosti navzdory.“ Tato věta do značné míry platí i v případě, že slovo „mody“ nahradíme „módy“: Je to jeden z trendů módy, který si pracovně nazývám „forever young“ a spočívá právě ve sbližování mladistvého teen-age stylu a módy pro middle – age …Tyto změny samozřejmě korelují se společenskými imperativy toho typu, že člověk „musí být“ mladý, krásný a aktivní.

Mají některé národy „lepší vkus“ než jiné? A co je to vlastně vkus?

Horatius říká: Odi profanum vulgus et arceo. Volně přeloženo: Nenávidím sprostou lůzu a vyhýbám se jí. Obecně se má za to, že vkus, resp. schopnost vnímání estetických hodnot, se vyhýbá právě oněm společensky pranýřovaným „buranům a křupanům“. V této podobě je pak vkus jistým společenským stupněm estetické kultivovanosti a zároveň jejím měřítkem. Existují však i jiné, řekněme naturizované výklady vkusu, třeba Darwinův. Pozorovat tímto optickým aparátem třeba svět módy je docela osvěživé. Darwin zavedl pojem „vkus“ (taste) či „smysl pro krásu“ v rámci pohlavního výběru.V případě samičího výběru to pak kupříkladu vypadá tak, že o samičky bojují samci nejen „zuby a drápy“, ale i krásou ocasních per, pestrým vybarvením či zlatoslavičím zpěvem. Samičky si pak podle svého vkusu vybírají ty největší krasavce či umělce mezi samci, kterým však jejich nápadné estetické struktury život spíše zatěžují, brání jim například v úniku před predátory.


Lucie Tomanová pro Instinkt 13/XI. 29. března

(tištěný materiál redakčně zkrácen)


—————








.: komentáře?

Můžeš použít tyto tágy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Digest
LIDSTVO ZNOVU STOJÍ NA ROZCESTÍ

LIDSTVO ZNOVU STOJÍ NA ROZCESTÍ

UMA ILHA MÁGICA DE MOCAMBIQUE

UMA ILHA MÁGICA DE MOCAMBIQUE

#ENDOFVIOLENCE2018

#ENDOFVIOLENCE2018

FASHION BIBLE A LA FRANCE

FASHION BIBLE A LA FRANCE

VEŘEJNÝ NEPŘÍTEL Č.1.

VEŘEJNÝ NEPŘÍTEL Č.1.

S LOUTKAMI KOLEM SVĚTA

S LOUTKAMI KOLEM SVĚTA