Milujeme film

- tak zněl slogan letošního Mezinárodního filmového festivalu studentských filmů, který se již po jedenácté konal v jihočeském Písku. Přestože komedie nepatří k mým oblíbeným žánrům, do jedné jsem nechtíc vstoupil, když jsem se jedné paní při cestě z nádraží zeptal, jak daleko je to od Vltavy…Paní se zasmála řekla, že je taky původně z Prahy, ale že v Písku mají Otavu a  je to slabých patnáct minut…

Zanedlouho jsem tak směrem k festivalovému centru přecházel  nejstarší most v Čechách…

Trochu pršelo, takže  jsem  marně ostřil na kameru ostřící na jednoho z hostů celkem devatenácti do soutěže vybraných zemí světa…

První tvář, kterou jsem viděl  “ostře“ , byla až „slečna akreditářka“, kterou jsem si později překřtil Rudá Sonja. Za prvé:  veškeré pořadatelské nástrahy a překážky zvládala s přehledem na jehlových podpatcích a za druhé:

nejen obligátní červený koberec, ale i místní závěsy, opony, koberce, trička a kabely –  ladily k jejím vlasům.

Filmové prostředí vyprodukuje nejedno zdání. V tomto případě  jsem se domníval, že z vozu vystupující dáma  patří na „červený koberec“. Ona si zase myslela, že jsem fotograf „celebrit“.

Nakonec se z ní vyklubala studentka produkce, která chodila po těch samých schodech, jako všichni ostatní.

Zda-li to pro někoho ze studentů  budou schody do „filmového nebe“, ukáže čas, nicméně na sedmou se všichni sešli v kině Portyč, aby mohl být festival slavnostně odpálen.

Od chvíle jeho zahájení  kulminovaly vrcholy nocí (jako zde, při Pub Animals)…

Ale také  propady kalných rán…

Čas odpolední byl věnovaný projekcím soutěžních filmů…

A nebo procházkám městem, kterým se ve 30 – 40 létech procházeli takové filmové osobnosti jako Lída Baarová, Zorka Janů či Svatopluk Beneš.

Písecký „Stříbrný vítr“ evidentně zavlál  do vlasů i Gerhardu Gruberovi,  jehož specializací je   umělecký klavírní podkres němých filmů z první poloviny 20. století a patří v tomto směru k nejuznávanějším evropským hudebníkům.

Spolu s ním patřili k významným  hostům festivalu třeba Ivan Passer či Miroslav Ondříček, jehož jméno zaštiťuje i místní Filmovou akademii.

Jelikož festivalové hodiny ubíhaly jako voda v Otavě,  poslední den vše směřovalo k slavnostnímu vyhlášení a předání cen…

(ředitelka festivalu, V. Terčová, v pozadí skrčen Varhan Orchestrovič Bauer)

Přestože byl festival profesionálně odvedený,  měl nenapodobitelnou studentskou patinu, značný prostor pro improvizaci a neformálnost, která je vítáný host, pokud vše „dobře dopadne“. Stalo se tak a možná i díky tomu si po slavnostním zakončení všichni oddechli  a symbolicky z nich všechno spadlo…

mohla pomalu začít….