Má milka Tamilka

“DDANGG”, nakopl jsem plechovku, která  vydala přesně takový zvuk, jaký  může mít jen duté a nevyplněné nedělní  odpoledne. Slunce si předvečerem hrálo na schovávanou a oceán se líně vyléval na negombskou pláž.  Seděli jsme s Lalem na břiše lodi nafouknutém  jako Jonášova velryba  a utloukali čas.

Pokud bych měl tohle místo nějak označit na mapě, napsal bych : Hic sunt leones. Na pláži se líně povalovala početná smečka plechovek místního piva Lion super strong a silný nárazový vítr v nich občas vykouzlil metalový riff slide ostrý jako břitva.

Jednu z těch plechovek držel Lal v ruce, druhou potahoval z cigarety. Svůj nepřítomný skelný pohled upíral někam do dáli. Nebyl opilý, natož na plech. Byl zkrátka jedním z chlápků , jejichž loď života ještě úplně neztroskotala, jen se už hodně dlouho opravovala v přístavu.

Mohlo mu být něco kolem pětatřiceti. Vlasy pepř a sůl a tmavá, jakoby moukou zaprášená , kůže. Na místní pláž dojížděl každou neděli z rušného města, kde spolu s matkou měsíc co měsíc splácel drahé nájemné. Vyhlížel zde lepší zítřky – a snad i někde v hloubi duše věřil tomu, že se na žírném obzoru objeví lodě naložené zlatem a drahým kořením.

Lal de Silva byl náplava, která se před staletími vylila na břeh spolu se srdci portugalských námořníků. Se slovy zacházel jako se šafránem a svůj příběh raději kreslil prstem do vyhřátého písku.

Narozdíl od něj jsem si svůj poslední den na ostrově takhle nemaloval. Viděl jsem se odpočívat někde na bílé pláži – a ne sedět na exotickém smetišti. Lal mi jedním cvaknutím otevřel plechovku. Jako dva uzívaní lvi po andropauze jsme sledovali, jak se přístavní molo postupně mění na přehlídkové, korzují po něm svátečně oháknuté páry a občas i nějaká ta samotná nezaháčkovná rybka.

“Podívej, támhle ta je dobrá, “ šťouchnu nenápadně do Lala, „ta v červeném“. Po očku sledujeme, jak si srílanská Venuše v mořské pěně lehce nastavené saponáty svlažuje kotníky.. “Pozvi ji na pivo a příští neděli tady můžete chodit spolu ,” snažím se zvednout náladu člověku, kterému nebylo právě do zpěvu tra la la. . “Kdyby to bylo tak lehký,” hlesne téměř neslyšně, nahne si piva, sklopí oči a zase na čas oněmí.

„Mně se tady líbila jedna Tamilka. Sbírala na plantážích čaj.“ vypustím sólokapra do toho v/leklého ticha. Lal se poprvé jako Sinhálec od srdce zasměje: “ To sis nemoh´vyhlídnout někoho lepšího? Tuhle podřadnou práci tady nikdo jinej nežli Tamilky nechce dělat!”

Chvilku jsem znejistěl. Nevěděl jsem, co mu na to odpovědět: „Měla krásný oči. A taky skvělý zuby.“ Lal se zařehtal jako kůň. “ Zuby?” – V tu chvíli bych mu asi ani tváří v tvář nevysvětlil, že dobrý zuby v populaci, kde je má téměř každý zkažený či křivý, můžou hrát  poměrně velkou  roli….

A navíc….

Mughelle svítily mezi všema čajovníky. Zářily v té zelené záplavě čerstvých opršených lístků – jejichž barva se nedá do smrti zapomenout – jako vyleštěná slonovina. Malá bílá tečka vysoko na úpatí malé Adamovy hory.

Její jméno mi jako první prozradily ostatní česačky, které  hned z našeho prvního rozhovoru zřejmě usoudily, že se mi Mughella  líbí.

Možná jsem to ani neskrýval.  Byla to vážně hrozně vtipná holka, házela divokýma očima a  občas  se poťouchle  klukovsky smála. Hnedka zkraje mi také  představila svého otce: Mughellin papá byl postarší bengálský tygr s neodmyslitenou „mačetou“ u pasu.  Jen tak mezi  řečí se vyptával na to, jakého jsem náboženství a také jaké „rasy“. – Pravda, za ten čas na Srí Lance jsem stihl chytit poměrně nebělošskou barvu.

Bylo to roztomilé až dojímavé a dělal jsem si z toho  všeho tak trochu legraci. Zkrátka povedená scénka s domorodci. Na odchodu jsem  Mughelle krátce zamával a vydal se domů ty dva tři kilometry pěšky. Nad horami se poprvé semkly temné fialové mraky. Ochladilo se. Začalo pršet.

Na druhý den se mi všechno rozleželo v hlavě. Probudil jsem se v horském hotelu, posadil se mátožně na postel a v celém těle cítil únavu, ve které jsem nepoznával  běžné nachlazení. Někde uvnitř jsem ale cítil i to, že se musím za Mughellou znovu vypravit. Posnídal jsem, teple se oblékl a vydal se na dlouhou cestu po úpatí hřebenu. Procházel jsem zelenou masou čajových plantáží a hledal známou tvář. Hledal jsem ji dlouho, nežli mi nějací dělníci prozradili, že dnes dostaly sběračky od čajové továrny prázdniny.

Někde v zadním prostoru hlavy jsem si vzpomněl, že  jsem pod jedním  z  převisů  cestou sem spatřil vyhloubenou osadu.  Takovou malou díru. Vrátil jsem se  tam  a plantážníci, kteří si na cestě hráli s míčem, Mughellu  poznali. Požádal jsem je, zda by mi ji mohli zavolat. Přikývli a zmizeli  v mlze opřené o  první domy.

Přešlapoval jsem před osadou nervózně jako školák.  Chtěl jsem tu  malou Tamilku  jen „pozvat na čaj“, ale jak jsem se od  zvědavě pobíhajících chlapců dozvěděl, ve vesnici právě probíhalo malé rodinné kolokvium.  Vše nasvědčovalo tomu, že to celé berou poněkud vážněji. Asi po dvaceti minutách Mughellu otec pustil a dal ji na  schůzku i „věno“ v podobě  malého pohoštění. Seděli jsme nahoře  na plantážích, zakusovali kořeněné buchty a povídali si o všem možném.

Když jsme se předvečerem rozloučili a já se měl k odchodu, zjistil jsem, že se sotva vleču. Zkoušel jsem jít dál, ale přepadla mě silná únava a obklíčily husté vidiny. Nad krajem se spustily černé opony deště.

Získal jsem neodbytný pocit, že domů prostě nedojdu -  rozhodl jsem se vzít to zpátky k vesnici. Tentokrát mě rodina bez okolků přijala. Mughella mi uvařila silný čaj a nechala mě v teple přespat.  Ač mám tenhle úsek v paměti zastřený, pamatuju si, jak mě na druhý den  přivedli do jakési setmělé čekárny. Vybavuji  si i poloslepou stařenu, která si mě zkoumavě  prohlédla. A nezapomenu na hrůzostrašné masky, které kolem mé hlavy horečně tančily, aby vymýtily zlé nemoci a ďábly.

Nevím už, zda jsem křičel, cukal s sebou  pod  silnými  elektrošoky  a / nebo spal jako pokojné dítě. Díky bohu se mi po tom všem velmi ulevilo.

Sotva jsem se trochu  usebral a obnovil sílu, blesklo mi hlavou, že jsem se zdržel více, nežli bylo zdrávo.  Poděkoval jsem,  políbil Mughellu na tvář a  s vědomím, že už nikdy nejpřijdu a nikdy ji neuvidím, jsem  se vydal zpátky na dalekou cestu k domovu.

- Lal, který mě celou tu dobu pozorně poslouchal, se již dávno nesmál. Nervozně si  na lodi  přeposedl, jako kdyby seděl na horké plotně. Snad mu i v krku zaskočila kost, protože ze sebe začal něco naléhavého soukat:  „Tobě by ji dali – i když nejsi Hindu…, to se nebojim, ale jinak tu stále vládnou kasty a jejich  povolání. Synovi rybáře lepší holku rodina nedá i kdyby se na hlavu stavěl.  Neměla by se s ním dobře, neuživil by děti.“

Protože Lal nerad mluvil, poznal jsem, že mi právě řekl něco závažného, co ho  tížilo na srdci. Třebaže  jsme spolu seděli již pár hodin, teprve nyní, když se pláž vylidnila a všechno ztichlo, jsem si  povšiml.  Na jeho zatnutém  předloktí  se rýsovala sítˇzvláštních „kreseb“. Žiletkou zapsaný protokol o nešťastné lásce, která se mu nesmazatelně zapsala pod kůži.

„Už bych to neudělal;  je to za mnou,“ zvedl od země Lal svoje vnímavý oči…

- Na nic dalšího  jsem se neptal.

Jako bychom oba  i bez slov věděli, že  to nejzajímavější ze života leží často  na jeho  hranici . Aby z ní člověk nepřepadnul, drží ho při životě mnohdy  jen  víra, že  to nakonec všechno dobře dopadne.