Lesk a bída luxusu

Doba adventní bývá v ideálu křesťanské tradice vyplněna rozjímáním, pomocí bližnímu, ale z hlediska konzumního chování  také obstaráváním zvláštního typu  dárků, které nejsou určeny pro uspokojení našich  alimentárních potřeb.  Před pár lety jsem takto nechtěně „daroval“ na mé poměry luxusní mobil skupince Romů,  kterým jsem přivolával  pomoc pro údajně zkolabovaného kamaráda, který se však záhy ukázal mrštnější nežli vánoční kapřík.  Vědel jsem,  že  podle studie korespondentky Newsweeku, novinářky Dany Thomas, ztrácí luxusní zboží  ředěním mezi nižší socioekonomickou třídu svůj lesk a hodnotu.  Co jsem  však nevěděl, že ji ztrácí tak rychle.   Francouzský sociolog Gilles Lipovetsky   zároveň  upozorňuje,  že  za luxus nemůžeme označovat jen to, co o něm tradičně míníme. Nejedná se tedy jen o jakousi aristokraticky  rozmařilou ekonomickou výsadu elit  a znak jejich společenského postavení.  Vlastnění přepychových vil, luxusních vozů či stříbrných mís nejvybrannějšího kaviáru – a všeho ostatního, co k životu vůbec nepotřebujeme a nemá to pro nás , jak říká antropolog Claude-Lévi Strauss, žádnou užitnou a  utilitární hodnotu.  „Obyčejní lidé Západu“   se  na své poměry kvůli  tomuto typu  zboží plácnou přes kapsu často  právě při příležitosti Vánoc, kdy  luxus v podobě šperků, nákladných nepraktických knih či hodinek hraje prim. Právě ona neužitečnost luxusního dárku pomáhá navázat či utužit sociální svazky, vyjádřit hodnotu pro nás drahého člověka či zvýšit jeho statut i přes to, že kvůli tomu upadneme na přes rok do dluhů. Jsou však lidé, kteří svůj statut, bohatství  a moc mají potřebu a možnost prezentovat, jak je rok dlouhý.  Novinář Miloš Čermák v článku Příběh o padouších a snobech si povšiml , že si luxusní automobily většinou – kulantně řečeno – kupují „divní lidé“. V cause Radovana Krejčíře však už jde v antropologickém smyslu téměř o „potlač masmediálni doby“. Tedy obdobu rituálu severoamerických náčelníků kmene Kwakiutlů, kteří pro zvýšení své moci a prestiže okatě plýtvají, když ničí ve velkém nashromážděné luxusní předměty. V případě bosse-náčelníka Radovana však jde o nijak ne“potlač“ovaný výsměch nejen policii ČR mediálním předváděním toho, co vše si může dovolit okázalou sebeprezentací a  nadužíváním luxusu – i přes to, že mnoho jeho luxusních statků bylo „zničeno“ a odstaveno. Ilustruje to skutečnost,  jak je lesk luxusu paradoxně spojován s „aristokracií a vysokou společností“ a stříbrnými lžičkami: a přítom je často užíván a dokonce i řízen vrstvami společensky „nejspodnějšími“, to jest kriminogenními, které si prostřednictvím něho uměle zvyšují status,  prestiž a  uznání.  Italský novinář Roberto Saviano kupříkaldu ve své investigativní knize Gomorra dekódoval, jak ekonomický Systém neapolského klonu mafie, Camorry, řídí výrobu a prodej dokonale padělaných luxusních módních značek luxusní  italské „haute couture“. Pro  příklad tohoto propojení však nemusíme chodit daleko a nabízí se i v menším měřítku.  Romské zločinecké gangy, soutěžící“ mezi sebou i uvniř nich o  prestiž jak strategiemi krádeží, tak pořizováním status symbolů, které k životu vůbec nepotřebují. Třeba cizích“luxusních mobilů“, které z jejich   ruk  bohužel neputují na podporu bohulibých  multikulturních programů, ale končí v drahém alkoholu, nepotřebné elektronice, satelitech, automatech či pervitinu. Většina z nich se naprosto neohlíží na svůj rozpočet, příjem, nemusí plánovat a během pár dnů rozmařile a po grófsku roztočí veškeré  svoje, cizí i „státní prostředky“. A to je skutečný „luxus“, ale bohužel také jeho opravdová bída.

(psáno pro LN)