Kentaurka

Kamenné schody na Montmartru byly ještě pokryté rosou a usedlým nočním prachem tak, že se    podobaly sýru s ušlechtilou plísní. I přes ránem  zaslepené oči jsem viděl, že září si  na srpnu neklamně vydupalo své místo na slunci.  Jeho paprsky prozařovaly  poletující barevné listí jako  podsvit levného školního mikroskopu. Scházel jsem  dolů po pravém boku Sacré Coeur a ve  vzduchu  voněly krépy a sídr.

Do pařížského podsvětí jsem sestoupil  na stanici Anvers;  lístek do sebé vtáhla mašina elegantně a rychle jako ještěrka svůj jazyk a na druhé straně jej s odporem vyplivla jako deus ex machina. Dovnitř jsem byl vpuštěn branou s nezaměnitelně nakyslým kovovým pachem.

Metro prosvištělo Pigalle. Pak se náhle, z  plné rychlosti,  zpomalilo až k  zástavě. Vše se přizpůsobilo tempu metronomu ženy, která se po čtyřech pomalu proplétala mezi nohama lidí jako omámený slon pod Vítězným obloukem. Měla však nápadně vysazený trup a kolena skloubená v opačném úhlu, takže spíše připomínala mýtického Kentaura, který prochází  záhony asfodelu pokrývající  Elysejská pole.

Jako na čerstvě namalovaném obraze bylo možné na tvářích přihlížejících  rozeznat přelévající se valéry emocí : od strachu přes opovržení, smích i posvátnou úctu.  Svou  tvář jsem  zahlédl jen kradmo -  v odrazu  okna,  když jsem vystupoval na Place de Clichy.

Na hřbitově Montmartre, pod Emilem  Zolou, víří prach s listím kartáče metacích vozů husté jako jeho knír.

Nemohl jsem ale   dlouho  „ztrácet čas“ s mrtvými, protože mě čekala  schůzka  u Bistro Romain. Černé kočky si navzájem přebíhaly přes cestu a vítr mezi mohylami si prohvizdoval svůj evergreen Prach jsi a v prach se obrátíš.

Nedaleká pařížský čtvrť  Barbés je oproti tomu plná života. Jeden velký živelný trh, na kterém chtějí něco trhnout musulmani  z Arábie i ti  pokřtení frankofonní Afrikou. Společně se mačkají jako přezrálé fíky v přepravce na improvizované agoře u oprýskané stanice metra. Nestíhám se vyhýbat davu, nebudit pozornost, uhýbat pohledem a přitom pozorovat.  Ukazuje se, že směna je  zde především  rychle adaptabilní změna.

Míříme k nádraží Gare du Nord. Ve chvíli, kdy už mám trh za hlavou a k uším mi jen vzdáleně doléhá vyvolávání nabídek, vyprávím svému novému pařížskému známému udiveně o tom, že ráno jsem spatřil  to, co jsem nikdy neviděl. Nedovede si podle mého popisu vyvolat v imaginaci obraz  bytosti stvořené jakoby z fantazijních par. Až do chvíle, nežli nám po pár krocích Kentaurka zřetězením „náhod“  náhle zkříží cestu.  Jako hvězda spadlá z nebe.  Proxima Centauri.

Setkání s  jinakostí je zvláštní pocit – nejenže se vás dotkne, ale fyzicky jde až na kost. Rasismus je hluboce zakořeněný, zadřený pod kůží,  a přesto jej viditelně ohraničují  povrchy: barvy a odstíny kůže představující rasové stigma. Nejde o „zub moudrosti“, který by šel snadno vyvrátit. V okamžiku, kdy navíc spatříte jinakost jako výrazné tělesné znetvoření, zarazíte se jako souprava metra.

Odehraje se ve vás zrychlené drama, při kterém sice  nezahlédnete  vlastní tvář, ale  za to  vnitřně  a neskrytě odhalíte podstatu toho, čeho se bojíte, co předstíráte a co neumíte přijmout.