HIPSTEŘI: OTÁZKY A ODPOVĚDI

Se „skutečnými hipstery“ jsem se poprvé osobně setkal na jaře v roce 2010 v ulicích Williamsburgu v New Yorku. Na první pohled mi připadali jako obživlé kresby plnovousem zarostlého  Verlaina a elegantně neustrojeného a rozcuchaného Rimbauda. Rozdíl byl v tom, že sice žili na městské periférii, ale ne na ulici či společenském dně; nesmrděli, netáhl z nich alkohol a byli pečlivě a vyvoněně upravení tak, aby vypadali jako neupravení. Své bohatství a kulturní kapitál si nenesli pouze v hlavě, ale v iPodech a Apple Macs, a namísto do nejlevnější nálevny mířili do nahrubo tesané, coolnu (kůlnu) připomínající fair – trade kavárnu s výší cen odpovídající ekonomii zážitků a sociálně odpovědné spotřeby. Výsledný dojem byl takový, že jsem si je řadil někam mezi novou digitální bohému a sofistikovaného vagabunda s vybraným vkusem…

( Williamsburg je coby  gentrifikovaná čtvrť považovaný za „domovskou adresu“ (i rodiště) „autentických hipsterů“ a s bohémou (z 19. století, v době vzniku průmyslového kapitalismu) a tzv. „digitální bohémou“ (rozvoj IT, flexibility práce atd.) se hipster vývojově překrývá. Bohém z prvně jmenovaného období patřil vzděláním (kulturním kapitálem) spíše mezi buržoazní třídy, v každém pádě vynikal převahou kulturního bohatství, zatímco sociálním postavením odpovídal spíše proletariátu. Tento „rozpor“ je překlenut právě nadřazováním a vybraností vkusu.)

  Samotný termín „hipster“ je všudypřítomný,

Nebylo tomu tak vždy. Od roku 1970 se slova „hipster“ používalo pouze ojediněle a sloužilo   především k popisu bohémů žijících na okraji společnosti, hudebníkům, umělcům a bohémské kontrakultuře obecně, a používalo se tedy ve významu podobném, jaký zavedl Norman Mailer ve svém vlivném díle Bílý černoch. Ještě mezi léty 1980 – 1990 lze například v New York Times najít pouhých 72 článků, které odkazují na hipstery. Bod zlomu nastal v roce 1994, kdy magazín Time vydal cover story „Všichni jsme hip“, v níž vypustil v té době dřímajícího džina antikonformismu ztělesněném Beat Generation, a spojil jej s kontrakulturním konzumerismem. Na konci 90 – tých let již Wall Street Journal či Fortune berou diskutují „hipster“ jako komerčně atraktivní„módní kontrakulturu“, která se však nijak zvlášť vůči většinové kultuře ideově nevymezuje. Přestože nebylo jasné, co to vlastně hipster znamená, vědělo se, že se nenalézá někde na okraji společnosti, a jak jej zacílit. V průběhu následující dekády, která je považována za vrchol hipsterské éry,  stouply v New York Times  hip reference až téměř k 1200. V tomto období byli hipsteři marketingově propojeny s indie hnutím v hudbě, umění a módě, díky čemuž se rovněž vytvořil rádoby subkulturní kontrast s komerčním mainstreamem, ale začalo se zároveň hojněji používat výrazu hipster ve smyslu parodie či popkulturní karikatury. Ke konci tohoto období se rovněž začíná prorokovat „smrt hipstera“ (ve smyslu konce hipsterské éry pozn.aut.), nicméně díky ironii sobě vlastní, a skutečnosti, že vkus a jeho posuzování působí jako společenská rozbuška nejen na sociálních sítích, přežívá v určité podobě dodnes.

, a přesto mi jeho definice není jasná.

Hipster  se definici  vzpírá, protože se průběžně redefinuje, a to nejen pro to, že se tohoto označení i mezi členy indie – hipster komunity používá coby výsměšku. Hipster se převléká do role tastemakera, někoho, kdo má nadřazený vkus, vytříbený čich na to, co je cool či delikátní smysl pro ironii, a to vše dohromady musí vypadat zcela přirozeně, autenticky a získané bez jakékoliv námahy. Pokud něco hipstera blíže definuje, pak to, že je to tzv.„rebelující spotřebitel“:  vedle toho, že zpravidla zaujímá ekologické, sociálně odpovědné a  anti – konzumní postoje, především nahrazuje revoltu a uměleckou tvorbu klasických subkultur nakupování pro hipstery distinktivních oděvů, které však zpravidla sám nevytváří, ale jednotlivé kusy umně a flexibilně kombinuje, napodobuje prostřednictvím pastiše, případně míchá formou brikoláže, napříč časovými, kulturními či společenskými vrstvami bez ohledu na jejich původní význam. Tímto způsobem si hipster vytváří bohatý rezervoár, do kterého se může ponořit, aby pod hladinou  tekuté postmoderní povrchnosti objevil „to autentické“ a po svém se odlišil od masy a jejího vkusu.

Co vlastně „hipsterství“ obnáší – chtějí se hipsteři vůči něčemu vymezit, jde o subkulturu, nebo jde spíše o demonstraci vkusu?

Hipsteři nejsou typickou kulturou mládeže, generační revoltou mládí proti stáří, ani subkulturou či kontrakulturou, z níž přebírají pouze rétoriku, ale namísto politiky staví typickou estetiku: vybírání a míšení různých stylů a používání je coby „ozdoby“, bez ohledu na jejich původní význam. Z tohoto pohledu jsou hipsteři typickým příkladem takzvané postsubkultury, případně „superkultury[J1] “: hipster vystupuje v roli arbitra vkusu a kulturního cool, protože jeho vzdělání, flexibilita práce a IT technologie[J2]  mu dovolují kumulovat tzv. kulturní kapitál, rychle se orientovat ve zrychlujících se cyklech módních trendů, být kulturně všežravý[J3] , kombinovat znaky vysoké a nízké kultury, namísto horkých módních novinek stavět ošuntělou  patinu,  a vůbec oblékat se a chovat tak, jak si většinová společnosti nedovolí a /nebo dovolit nemůže. Ačkoliv nejde o revoltu a individualismus v pravém slova smyslu, hipsteři dosahují kýženého stavu cool a rovněž jisté společenské výlučnosti a nadřazenosti  nad prostými „paďoury“ prostřednictvím vybraného a eklektického kulturního vkusu.

„Problém“ je v tom, že ještě kus vepředu před hipstery jsou marketéři, který jim  tento pocit výlučnosti draze prodávají v rámci sofistikovaného balíčku indie – kultury. V důsledku toho vypadají všichni hipsteři  nakonec stejně, a proto, aby se odlišili os sebe navzájem i většinového společnosti, musí soutěžit v honbě za za nejnovějšími retro trendy, za nejvíce obsolentním, nepraktickým,  skutečnou autenticitou a  stylovou exkluzivitou… Z tohoto pohledu hipsteři nejsou avantgardou, jak se často domnívají, ale de facto tzv. early adopters. Tímto „závodem ve zbrojení“ pro hipstery příznačná ironie se stává komickou a jejich parodie samostatnou marketingovou strategií. Zatímco tedy v 50. létech 20. století byl hipster kontrakulturní ikonoklast,  dnes je snadno zaměřitelným a již poněkud vyčpělým marketingovým terčem.

jde-li vůbec odhadnout, jaký styl by mohl postupně vystřídat jejich místo ve společnosti?

 Vývoj módy je evolutivní, nikoliv skokový, takže „nový trend“ v sobě nese něco z trendu předešlého. Viz. např. hipster – lumbersexuál – yuccie (využití plnovousů atd.) To by pak šlo rozepsat, nicméně, až v kontextu, jak píši výše, hipster je dnes spíše výsměškem, a trend pokračuje i díky tomu, že je vděčnou zábavou na sociálních sítích (nejen tím, že ironie je mu vlastní a stylotvorná).

(Odpovědi zpracovávány pro časopis Týden, ponecháno v surovém stavu. Ilustrační foto (c) Nautilus)

[J2]Hlavně internet, sociální sítě

[J3]terminus technicus. Tzv. omnivores

www.simplesharebuttons.com