EVOLUCE BLONDÝNY V KOSTCE

30 / 06 / 2015
EVOLUCE BLONDÝNY V KOSTCE

Deset let poté, co vyšla Darwinova kniha O původu druhů, zaměstnávalo mysl slavného přírodovědce něco, co by se na první pohled mohlo zdát povrchní – „blondýny z Londýna“. Jejich zlatá hříva však vyvolává více otázek, nežli jen tu,  jakou roli hraje při výběru partnera…

Anita Ekberg a vitamín D

Blonďaté vlasy poprvé zazářily v oblastech severní Evropy zhruba před 11 000 lety ke konci doby ledové. Zpočátku převažovaly v oblasti dnešní Litvy, aby posléze pronikly do Skandinávie, kde dodnes patří k nejrozšířenější barvě kštice, tvoří bohatou součást severské mytologie, a v poslední době se blýskly dojemným příběhem o mladičké„ blondýnce z Egtvedu“. Zeměpisné vysvětlení výskytu této blonďaté genetické mutace spočívá v nutnosti  adaptace  na  nízkou  intenzitu dopadajícího  slunečního záření, které bylo nutné pro syntézu vitamínu D.  Zatímco v rovníkové či východní  oblasti Afriky, odkud do Asie a Evropy migrující Homo sapiens vzešel, je koncentrace pigmentu ve vlasech a kůži vysoká, směrem na sever je stále nižší, a člověk se tak  vůči paprskům  stává citlivější.  I toto vysvětlení má však své stinné stránky a nemusí být vždy pravidlem. Na Šalamounových ostrovech, ležících v jižním Pacifiku, se totiž výskyt blonďatých kšticí blíží evropskému (5 – 10 procent). Po dlouhou dobu tato zvláštnost zavdávala badatelům podezření, že se jedná o vzdálené potomky Jamese Cooka a britských kolonizátorů. K všeobecnému překvapení však genetik Carlos Bustamente spolu se svým týmem zjistil, že blond háro místních „černošek“ nemá nic společného s evropskými přistěhovalci. Za zlatavým  afrem totiž ve skutečnosti stála místní mutace genu TYRP1, který se však nepodílí na pigmentaci blonďatých vlasů v evropské populaci. „Gen pro blond vlasy“ se  z tohoto pohledu objevil v evoluci  dvakrát, a to nezávisle na sobě.

V zásadě lze konstatovat, že dokonce ani Anita Ekberg – archetyp severské sexbomby  spárované s  modrýma očima a  výrazně světlou pletí  – není samozřejmý, jak by se oku pozorovatele ze severní Evropy mohl jevit. Prvním známým majitelem modrých očí totiž není „holka modrooká“, ale velice snědý až africky tmavý muž – lovec, který v období mezolitu (cca 7000 let př.n.l.) sídlil ve španělské jeskyni La Braña poblíže Leónu. „Na základě analýzy jeho genomu,  rekonstruovaného z DNA získané z kořene  zubu, jsme zjistili,  že  má nejblíže k dnešní populaci Švédska a Finska.  Vzhledem k tomu, že  muž zároveň trpěl laktózovou intolerancí ( nesnášenlivostí laktózy (mléčného cukru) , pozn. aut.) , nebyl schopen získávat vitamín D z mléka a mléčných výrobků.  V této souvislosti se domníváme, že ještě před neolitickou revolucí nebyla ani světlá kůže v Evropě rozšířenou samozřejmostí , čemuž ostatně odpovídají  i zjištění projektu 1000 Genomes , podle nichž  rozšíření světlé kůže souvisí  teprve až s migračními vlnami zemědělců z oblastí Blízkého východu  (cca 7800 – 4800 př.n.l.),  a zejména pak  lidí z tzv. „jámové kultury“ (část dnešní Ukrajiny a volgogradského Ruska, pozn. aut.), kteří  již patřičnou genetickou výbavu pro světlou kůži  měli,  a  mléko bylo součástí jejich životasprávy, “  soudí Carles Lalueza – Fox z barcelonského Institutu evoluční biologie.

Sekáček na led a dívčí válka

 „Evolučním  vysvětlením  rozšíření  blond vlasů  je  s největší pravděpodobností to, že ženy díky nim na sebe strhávaly mužskou pozornost,“ domnívá se antropolog Peter Frost. V pozdní době ledové byli muži nuceni vydávat se při lovu na dlouhé a náročné „treky“ arktickou tundrou, což se odrazilo  na jejich vysoké úmrtnosti. Ženy, které muže v  době nedostatku potravních zdrojů výrazně přečíslily, musely intenzivně soutěžit o mužskou pozornost. První ledové blondýnky à la Grace Kelly  či  Sharon Stone v tomto gardu díky působení pohlavního výběru a selekčnímu tlaku na novinky v ženském vzhledu. Byl to ostatně již zmíněný Charles Darwin, který upozornil na to, že nejen člověk, ale i  „zvířata obdivují vše nové, a to právě pro novost samu“. Samotná „nová evoluční móda“ by však s velkou pravděpodobností na převahu brunetek nestačila. Matt Ridley, autor proslulé Červené královny, má za to, že  muži při pohledu na „ledové blondýnky“ roztávali  pro to, že v jejich blonďaté hřívě   žhnulo mládí, které bylo  v době bez barev na vlasy spolu s postupujícím věkem díky tmavnutí či naopak ztrátě pigmentu těžké udržet. Aby snad ženskosti nebylo v blondýnách málo, antropolog Karl Grammer  dodává,  že blondýnky  zpravidla mají díky obvykle vyššímu poměru estrogenu vůči testosteronu více rozvinuté znaky spojené s působením ženských pohlavních hormonů. K nim  počítá kupříkladu dětské schéma obličeje, jemnější kůži, užší ramena, méně tělesného ochlupení, a naopak více hravosti a rozpustilosti. Původní výlučnost a  vizuální výraznost blonďaté mutace  nepochybně poutá více pozornosti v prostředích, kde není hojně rozšířena,  a vystupuje z pozadí  na základě barevného kontrastu.

Zatímco  na začátku 19. století byla v Brazílii  mezi domorodou a afro – portugalskou populací blondýna  raritou  nepožívající zvláštní společenské prestiže, společně s vlnou německých přistěhovalců, globálním úspěchem „teuto – brazilských“ modelek a společenskému povědomí o „nadřazenosti bílé rasy“, se blondýny dostaly na společenské výsluní a do záře mediálních reflektorů. Již antropolog Gilberto Freyre (1900 – 1987), čelní  proponent „rasové demokracie“,  upozorňoval na to, že národní pýše a typickému somatotypu v podobě menší, smyslné mulatky s typicky prominentním zakulaceným pozadím (který v té době ztělesňovala např. herečka Sônia Braga) je nadřazován vysoký, blonďatý, modrooký a poněkud hranatý ideál se světlou pletí à la herečka Vera Fischer (později zejména modelka Gisele  Bündchen či vítězka talentové soutěže Xuxa).  Proces „nordizace“ – jak se  odborně masovému podstupování zesvětlování vlasů a pokožky Brazilek říká – však od éry Bragy a Fischer podstoupil do té míry, že pokud by se jej Freyre dožil, pak by nezešedivěl, ale spíše se po vzoru fotbalové superstar Neymara obarvil na blond. Kulturní historička T.F. de Oliveira Silva však tento stav společnosti nijak nezlehčuje a hovoří  dokonce o kulturní hegemonii blonďatosti, která tím,  že se stává standardem společenské úspěšnosti a hodnoty,  působí „rasovou selekci“ a „dívčí válku“; brazilští muži si totiž údajně pro „vážné vztahy“ a manželství vybírají blondýny se světlou kůží (branco), kdežto  černé (preto) a míšenky (mulata, parda), mají jen pro nezávaznou zábavu.

Pravá blondýnka s odbarvenými vlasy

Blondýny, díky své původní výraznosti, jsou téměř v každé epoše nápadně oceňovány, či naopak „očerňovány“… V průběhu jejich kulturní evoluce si je např. Řekové spojovali s plavovlasou bohyní Afrodité, křesťanský středověk se svody ďábla, v renesanci se stávaly módní obsesí, v nacistickém Německu nechvalnou součástí árijské rasové typologie a v 50. letech sexuálním symbolem (…) Nestárnoucí  spojení  „hloupá blondýna“ představuje spíše kulturní stereotyp, který je oblíbeným námětem sexistických fórů a holywoodské kinematografie (připomeňme např. Lorelei Lee a její kontrastně chytrou kamarádku a brunetku Dorothy Shaw ve filmu Gentlemen Prefer Blondes, 1953). Více než důstojným předobrazem „ne/pravé blondýnky“ a leckdy nehrané naivity Marilyn Monroe či Jayne Mansfield byla ostatně již dvorní kurtizána Rosalie Duthé (1748–1830): dle dobové paměti žena nebývalé krásy,  ale i  majitelka hlavinky neuvěřitelné „duté“. Divadelní hra Les Curiosites de la Foire, napsaná na její „počest“, se následně  stala rezervoárem vtipů o blondýnách po dlouhá staletí (kromě této kategorie se v přehledné „periodické tabulce blonďatosti“ antropologa Granta McCrackena objevuje ještě pět hlavních typů). V průběhu tohoto období se blondýny snaží této mnohdy pohrdavé „nálepky“ všemožně zbavit, případně ji umně využít ve svůj prospěch, což ve výsledku plodí  převážně tragikomické situace (život samozřejmě není film, ale pokud už jsme u antropologie a filmu, ilustrujme to v této licenci  filmem Bimboland   (plavovlasá vědkyně vs. šovinistický  antropolog, který o ni zprvu nejeví zájem) a/nebo populární komedií Pravá blondýnka o dívce, která si „navzdory blonďatosti“  vydobyde své  jméno v oblasti práva).

Odhlédneme – li od nadsázky, vtipu či  komedie, pak lze s vážností tvrdit, že blond vlasy se v průběhu své biokulturní evoluce ponejvíce svázaly s ženskou sexualitou (vzpomeňme například  na provokativní Madonnino Blond Ambition Tour). Podle antropoložky Lynn S. Chancer se v rámci euroamerického kulturního okruhu  staly  blondýny nedílnou součástí mužské fantazie,  v níž platinové snopy  představují  něžnost, sexuální atraktivitu a erotické schopnosti ( tedy vlastnosti, které  v kombinaci s dobře markýrovanou  naivitou mohou  představovat „smrtelnou kombinaci“, pro muže téměř „femmefatální“, pozn.aut.). Přidáme –  li do tohoto koktejlu konotací ještě asociace v podobě zlata a oslňující světelné záře, není příliš k podivu, že výskyt blondýn na obálce Playboye přesáhl ve sledovaném období jejich procentuální zastoupení v populaci ( 1950 – 1990 , normativní vzorek dospělých blonďatých žen), ale to samé v menší míře platilo např. i pro Vogue či „ženský časopis“ Ladies Home Journal.  Ekonom David W. Johnston navíc zjistil, že „vyšší čísla“ se týkají i  výplat, protože se blondýnkám  zkrátka více platí (údajně vydělávají v průměru o 7 procent více, nežli zrzky a brunety, a zároveň  si berou bohatší muže, kteří vydělávají průměrně o 6 procent více nežli manželé odlišných barev kštic). Na tento účet Johnston podotýká, že  spojení mezi blondýnkami a krásou je pravděpodobně silnější, nežli s převládajícím  názorem, že mají nízkou inteligenci (….) O validitě podobných výzkumů si však můžeme myslet své , protože není vyloučeno, že se muži (vědci) nechávají  stále a  znovu ošálit onou plavou a zlatavou září, kterou poprvé zahlédli kdysi na úsvitu neolitu…


Klíčová slova: , , , ,






.: komentáře?

Můžeš použít tyto tágy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Digest
PO STOPÁCH CHARLESE DARWINA

PO STOPÁCH CHARLESE DARWINA

PAMĚTNÍ KNIHY TÁBORSKÉ TABÁKOVÉ TOVÁRNY PO SEDMDESÁTI LETECH ZNOVU OŽILY

PAMĚTNÍ KNIHY TÁBORSKÉ TABÁKOVÉ TOVÁRNY PO SEDMDESÁTI LETECH ZNOVU OŽILY

WORLD IN PICTURES

WORLD IN PICTURES

ROZHOVOR PRO BARBAR

ROZHOVOR PRO BARBAR

ROZHOVOR PRO TÁBORSKÝ DENÍK

ROZHOVOR PRO TÁBORSKÝ DENÍK

IN SEARCH OF BEAUTY

IN SEARCH OF BEAUTY