Chůze lesem /rozhovor s Danem Bártou

Chůze lesem je podobná cestě životem. Často opouštíme turistické značky, boříme se propadající se rašelinou a přesličkovým pralesem, zakopáváme o bludné kořeny.  Les je odjakživa domovem zvířeny a ptactva, ale i čarodějnic, skřítků, lidožravých vlků a pohádkových babiček. Dojdeme-li konečně na prosluněný palouk, idylická písnička na rtech nám může záhy zmrznout, neboť si nikdy nemůžeme být opravdu jisti, „co na nás číhá za bukem“. A pak… Pohlédneme-li vzhůru, spatříme jakousi děsivou vertikálu do nebe vražených stromů a mezi nimi prázdno, neznámo. Sešel jsem se s DANEM BÁRTOU den před jeho šumavským výletem: „A tak i já, rozhodnut odpočinout si na pár chvil, odjíždím na Šumavu, do lesů, do samoty, na celý týden. Jelení říje na Václava vrcholí a já chci být u toho: melta, suchý chléb, kniha, soumrak, petrolejka, cigareta a nad potokem sražená pára…“ Čekal jsem v nablýskané café-restauraci. Dan B. přišel, objednal si čaj a houbovou krémovou polévku. Dříve rušivé trylky překřikujících se manažerských mobilů připomínaly na audionahrávce zpěv lesních ptáků.

Proč vlastně odjíždíš na Šumavu, čím se tam zabýváš?

Tam v podstatě „není co dělat“. Žádná elektrika, telefonní signál, nějaká nejbližší obydlená záležitost je asi čtyři kilometry odtud. Daleko, bez lidí, musím vyplňovat čas tak, že ho natahuju, aby byl hrozně dlouhej. Nebaví mě tam spát až do oběda; můžu tedy sedět, udělat si zrána čaj a ten čaj hodně hodně pomalu pít, a jenom koukat na potok. A prostě bejt sám se sebou. Přestože bych se snažil myslet na něco konkrétního, tak mi hlavou protékají v podstatě nezachytitelné věci. Někdy si vezmu papír, tužky a pastelky a pokouším se je zachytit. Taky dost čtu. Přebývám v lesácké chatě; je to taková maringotka na louce, kde občas přespávají lesní dělníci nebo myslivci. Vždycky se domluvím s kamarádem myslivcem, abych to měl čtyřikrát do roka sám pro sebe. Alespoň pár dnů z každého ročního období. – Jaro, léto, podzim i zimu na stejném místě. Těší mě tu úplné drobnosti. Jsem tu dobrovolně a rád.

Často mluvíš o lese, co pro tebe vlastně znamená?

Pro mě je les společenství velkého množství koexistujících organismů, které spolu sdílí určité náležitosti, podobně jako lidi ve městě. Systém, který je vysoko na Šumavě v podstatě dospělou záležitostí. Funguje, když zdánlivě stojí. Dospěje do bodu, kde se jen udržuje v určité rovině: ptáci, zvířata, hmyz, stromy, bylinnej pokryv. Baví mne redukovat přítomnost člověka jen na tu přítomnost, a ne na činnost. Já tam v podstatě jenom jsem. Jde o to, když člověk vyrazí do lesa, tak vlastně prochází osetým polem. Jenom v jiném měřítku. Člověk si může po právu připadat jako myš v obilí. Klasy čnějí do násobků výšky a hmotnosti zvířete. Člověk se pohybuje po zemi, je v kontaktu s chudou smrkovou monokulturou, což je také pole, akorát roste 30 nebo 50 let, nežli „vydá ovoce“.

Coenagrion pulchelum, Velencei-Tó, Maďarsko, duben 2001. Foto: Dan Bárta

Když jsi popisoval páru nad potokem, vážky… připomnělo mi to karbonský prales, plavuně, praoceán a obrovské vážky Meganeura monyi. Asi tak 300 milionů let zpátky.

No ono to tak je. Vážky jsou tu takhle dlouho. A žraloci. To jsou organismy, které se povedly. Mně vážky umožňují nahlédnout do fungování přírody, systémů či společenstev organismů poměrně snáze nežli větší živočichové. Jako terénní biolog či pozorovatel mohu pozorovat datla, jakým způsobem se chová, jaké stromy považuje za doupný, a tak dále, ale bude to strašně náročný na čas a prostor. Kdežto při pozorování vážek se snadno dostanu do rozpoložení, kdy přestanu vnímat čas a octnu se v nějakejch pěti krychlovejch metrech. A na tom plácku se to všechno děje: vážky se potkávají, vážky se páří, vážky se perou, vážky loví, kladou vajíčka. Během jednoho dne se mi může povést vidět výsek přírody, mikropřírodu, kde je má existence absolutně náhodná. Když udělám „lusk“ a zmizím, tak se nic nestane. Když se tam naopak objevím, tak jsem jen nový orientační bod v prostoru. Stoupnu-li si na břeh potoka a budu tam stát 30 minut, tak mne všechny ty vážky zmapují jako terén v počítačové hře. Budu pro ně jenom souřadnice. Kus větve.

Prorostlý temný praoceán je symbolické lůno, ze kterého se zrodil život. Zřídlo hlubinné imaginace…

V tomhle je Šumava jeho vydařeným potomkem. Zčásti položená na temný a hutný rašelině, starý dřevitý vesnice, který už vlastně neexistujou, protože se rozpadly na uhlí. Soumrak na Šumavě, když je syrovější období, má v sobě nepopsatelnou a děsivou sílu, která se do člověka sbíhá ze všech směrů.

Většina těchhle záležitostí asi opravdu dejchá ze země. Když jsem ve Venezuele poprvé v životě spal v pralese, měl jsem celou noc sluchový halucinace (řev koček a záhrobní hlas kamaráda) a takovej strach, že jsem v podstatě „toho voka nezamhouřil“. Strašná noc. Ležel jsem v síti, bederní páteř třicet centimetrů od země, a pociťoval jsem, jak ze země prorůstá ruka, která se mi zaráží do zad, chytá mě za páteř a táhne dolů. Síla země, která tlí, je neuvěřitelná. Prales je mnohem dynamičtější struktura nežli středoevropskej les. Jeden joule nepřijde nazmar. Veškerá energie a hmota se během tří dnů, co jsem tam pobýval na jednom fleku, otočí třikrát před očima a změní se z hmoty na energii a naopak.

„Když už musíš přespat v pralese, tak vezmi mačetu a udělej kruh dva metry v průměru a vysekej úplně všechno, co tam najdeš. Pak tam teprve můžeš žít.“ – To je jedna z věcí, na kterou upozorňují lidé, kteří tam žijí. Když jsem ovšem viděl to květinářství, ty monstery a filodendrony a maranty, tak mi to bylo trapný. Říkal jsem si: ty vole, seš jenom Evropan s penězma, kterej se sem přijel podívat, tak tady nedělej brajgl, to nemá vůbec význam. A všechny ty kytky jsem zlehka odendal stranou a položil na ně kládu. V podstatě jsem si udělal jen prostor, abych tam mohl položit baťoh a nad tím baťohem měl tu noclehárnu. Ten prales ale přišel a byl fakt nepříjemnej…

Pokud tomu dobře rozumím, bylo to záležitostí citlivosti, místa a obešlo se to bez halucinogenů…

Já skutečně doufám, že to mělo takovou přírodní sílu, a přičtu-li, že jsem přecitlivělej, tak si myslím, že strach dokáže dělat obrovský věci. Neměl jsem halucinogeny ani alkohol. Naštěstí. Tahle představa mi dělá obrovskou radost, tím, že když chce člověk dosíci podobného zážitku, tak se nemusí zfetovat. Když to udělá, tak jsou takovýhle srandy na denním pořádku, ale vždycky bude mít v zátylku takovej ten nerv, že to možná není košer, protože je to chemicky zprostředkované… Občas se ale dostanu do stavů či prožitků, které by většina lidí označila za blud, čirou fantazii. Postačí jen trochu nepevnosti, aby tě to zviklalo, tvoje sebereflexe se stále opakuje, nemůžeš se dostat z bludného kruhu. Najednou schází ta neotřesitelná jistota, jestli to, co vidíš nebo slyšíš, je skutečnost, když to zároveň nevidí či neslyší někdo jinej.

Indiáni vnímají vážky jako duchovní symbol, spojnici mezi životem a smrtí.

Fakt? To je dobrý…

Symbol metamorfózy. Vážka jako bytost dvou světů. Vody a vzduchu… Vnímáš to i sám na sobě?

Myslím, že na tu proměnu ještě čekám. Prodělal jsem několik vodních instarů, tak doufám, že to bude zdárně pokračovat, takže se to jednoho dne podaří.

Bártovy lovy beze zbraní. Foto: archiv Dana Bárty

Instarů?

Instar, to je stadium larvy, než se svleče, ale stále je v tom samém vodním prostředí. Nedokonalá proměna. Vážka se svlíká, svlíká, svlíká, až se jednoho dne převleče. Kdežto třeba motýlí larva se svleče dvakrát, třikrát, potom se uzavře před světem do kukly a tam se celá přestaví. Vyleze odtud úplně něco jiného. Dokonalá proměna. Čas vážky ale zraje postupně a pak se najednou přetočí. Ta metamorfóza je pozorovatelná, v podstatě symbolická. Něco se i čtyři roky plazí v bahně, žere to, na co přijde, a potom se náhle z toho hlubinného očistce vyloupne ta elegantní, transparentní a zářivě barevná vzdušná věc. Potom lze metaforu vývoje vážky přenést na duchovní vývoj člověka. Soudím, že jsem ještě někde ve vodě a snad zdárně spěju. Myslet si v jednatřiceti letech, že už letím, to je…

Nevyvažuješ se mezi vodou a vzduchem?

Možná tím, že se na tu duchovnost těším. Párkrát jsem měl konkrétní představu, jak by to mohlo vypadat. Larva vážky se dostane do fáze, kdy má od určitého roku vývoje zářnou naději, že to dotáhne do konce. Předtím je ale velmi zranitelná; mohou připlavat ryby, a její „let ke světlu“ je pohlcen temnotou rybích útrob. Po těch třech letech je ale relativně silná, má kolem sebe vytvořený prostor a akorát dává pozor, aby nepřiletěla nějaká kachna nebo něco většího, co jí sestřelí. Od této fáze už může pomýšlet na vzlet a povznesení, letět za tím, dostatečně úporně, ale ne zase přespříliš.

Slovo „těším“ mi připomíná jakousi pasivitu, případně natěšené vyčkávání, „až to přijde“.

Tak jsem to přesně nemyslel. Snažím se věci, o kterých si myslím, že je umím lépe nežli jiní, postupně kultivovat, dávat jim osobní pravdu.

Tedy?

Hudba, zpěv, psaní textů, popřípadě fotografování vážek. Jsem na sebe přísnej. To, že tady sedím a sebejistě pinknu vidličkou do skleničky (předvádí), neznamená, že jsem vyloudil zapsatelný tón. To nemusí být ten tón, ale něco mezi půltónem a tónem. Chci najít přesně to místo, kde a k čemu to ladí, a naučit se to hrát. A tak dál. To je jedna z možností, jak tomu „těšení“ jít naproti.

Důsledná niternost?

Věřím tomu, že to tak má bejt. Možná se to nestane ani za mého života. Budu-li to brát jako štafetovej závod, tak mám někdy pocit, že spurtuju do cíle, ale zrovna tak mohu být na třetím nebo druhém úseku. Ale to přeci neznamená, že si přestanu myslet, že spurtuju. Ta vzdálenost je stále stejná. Dosáhnout toho co nejkvalitněji, v běhu co nejrychleji, to je vlastně totéž. Jestli ten kolík předám, nebo vítězně protrhnu cílovou pásku – a budu mít svatej pokoj…, to je v podstatě jedno. Vnímám to tak, že věci, které naplnit mám, naplním. Samozřejmě o tom dnes mohu takhle básnit a pozítří říct, že je to celý uplná kravina, a ožrat se. Tohle všechno normálně zvládnu. Úplně suše. Ale kdyby tomu tak přece jen bylo, tak bych byl moc rád…

Proč jsi se vlastně rozhodl cestovat?

Ze začátku jsem zkrátka chtěl poznat svět… Že uvidím, jestli je všude chleba o dvou kůrkách (přikusuje), jestli lidožrout, když se mu podívám do očí, vidí svět úplně jinak nežli já a jestli si budeme intuitivně „rozumět“ bez znalostí příslušného jazyka. Potom se to začalo tříbit. Uvědomil jsem si, že vidět a poznat přírodu se mi v podstatě nepodaří. Stálo by to hrozně peněz, které nemám, a hrozně energie, kterou mi nepřísluší vynakládat. Nejsem nějakej sekáč, kterej studuje na Oxfordu šimpanze a ví proč. Jenom se na ně koukat a uvědomit si: aha, ano, ti dva se mají možná rádi, tak to bych jen opakoval nultý ročník. Navíc jsem přírodu jednou viděl. To je jako když člověk vleze do basové bedny, která hraje. To fakt vrčí. Jinak šlo převážně o různé krajiny na určitém stupni extenzivního nebo intenzivního obhospodařování. Kdekoliv člověk zarazil kolík do země, vrazil tam radlici, tak to už v podstatě nehovoříme o přírodě, ale krajině.

Zaměřuješ se především na Latinskou Ameriku…

Latinská Amerika pro mne znamená relativně blízký kulturní okruh: křesťanské země, slunce, salsa, indiáni. Mám rád tu živelnou bujnost, mocnost biomasy a také španělštinu, jako zvuk. Výraznější přechod noci a dne, čistý, temperamentní a živočišný rytmus.

V Kostarice jsem se nicméně dostal do jakési slepé ulice. Představoval jsem si, jakými cestičkami prochází bosý domorodec, který zná každý strom, zatímco já, „ekoturista“, si to šinu v těžkejch turistickejch botách po dvoumetrové vydupané cestě do země společně s osmdesáti Australany, obdivuji sekundární prales a koukám, jestli neuvidím něco většího… Tak mi to přišlo strašně trapný. Chvíli jsem si sednul, zapálil cigáro, a díval se na řeku… Za pár minut přiletěl ledňáček, který mi předvedl střemhlavý ponor, tři růžoví samečci vážky Orthemis ferruginea teritoriální sváry, malej bazilišek chůzi po vodě, a mě to dalo zase klid. Tak dobrý. Zaplatil jsem za to ty peníze, ten dvoumetrovej chodník je tu jen jeden, a já jsem nic neutrhl, nevzal. A jsem v národním parku. Tak OK. Ale když jsem přijel z toho výletu domů, tak jsem si řekl, že tohle už nejspíš nechci.

Vyšel jsem z toho národního parku, promáčené boty, před sebou asi jedenáct kilometrů dlouhou cestu… Byl jsem naštvanej a línej. Zkouřil jsem se tou trochou trávy, co jsem s sebou měl, a dostal se natolik do sebe, že jsem si uvědomoval jenom tělo, jako mechanickou soustavu kladek a provázků. Dupal jsem s tím baťohem na zádech, udržoval rytmus pochodujícího těla a monitoroval, co dělám. Vypočítával jsem krok podle kamenů a dýchal úsporněji. Jakmile jsem něco zaslechl, ohlížel jsem se po zdroji zvuku, podle tmavosti dna jsem vyhodnocoval hloubku vody. Hlava jako nosič základních smyslů vykonávala svou počítačovou práci a mozek to automaticky překládal do končetin. Představoval jsem si, že jsem robot. Pocit jakéhosi ekoturistického „vystřízlivění“ se na okamžik rozplynul…

Jak se tedy vyvíjejí tvé další cestovatelské plány?

Samozřejmě chci cestovat dál. Už to mám rád. Další cestu bych ale chtěl podniknout úplně sám (což by bylo poprvé). Do zimy musím vyřešit dilema, jestli si dám znovu zažít pocit turistického putování, abych se definitivně rozhodl, že za určitých okolností má smysl cestovat vyloženě chudě, být za hosta a „nakukovat do talířů“… Anebo se vrátit s jasným pracovním cílem do Kostariky a fotografovat vážky, protože jsou tam pro to ideální podmínky.

Z jihoamerické oblasti ostatně pochází tvůj oblíbený spisovatel… Jorge L. Borges.

Borges je vynikající. Nesmrtelnost je knížka, kterou čtu už dva roky, protože je to taková hutná dávka, která mi nedovolí to jen tak přehltat. Kdyby to byl třeba román od Irvinga, tak to přečtu – dá se říci – jedním dechem, protože je to lineární příběh. Nesmrtelnost je soustava malých poselství, propletených labyrintů. Postupně se vracím k určitým pasážím a srovnávám je se svým životem a získaným poznáním. Teprve třeba poté vydají svůj smysl. Borgesův jazyk je strašně čaromocnej. Hledání kouzla v jaguářích skvrnách, nebo když popisuje, jak se zastaví čas. A Bill Harrigan, Tom Castro a Kocuke no Suke, zemití chlápci, kteří se s ničím moc nepářou. Historičtí zločinci a desperáti. Někteří s kovbojskou ctí. Dějiny od podlahy.

Orthemis ferruginea, Manchon, Rivas, Nikaragua, únor 2001. Foto: Dan Bárta

Nějací další oblíbenci?

Márquez. To je takovej naturalmajstr. Hodně hořkej. Četl jsem také Paula Coelho. – U řeky Piedra jsem seděla a plakala… – A úplně jsem z toho nebyl zlomenej. Už mi to přišlo jako…

Vývar ze všech latinskoamerických tradic.

No právě. Jihoamerická literatura – „a teď se všichni zblázněme“. Moc mě to nenatankovalo…

Na druhé straně to vypadalo, že se v tradiční české lyrické epice, ve zfilmované Erbenově baladě Vodník, cítíš jako ryba ve vodě. Jsi dobrý plavec?

Vůbec ne. Já mám z vody strašnej strach. A to v okamžiku, kdy přestanu cítit dno. Jsem paralyzovanej tím visením v sloupu vody. Když se brodím proti proudu řeky, mám pod sebou kameny a ten proud mě sráží, fajn. Ale stojáky, to je smrt. Ta předělová kombinace voda – vzduch mi nedělá dobře. Když jsem ale byl Vodník s kyslíkovou bombou, tak se ten svět pod hladinou úplně promění. Vizuálně a pohybově je to docela zajímavé. Jako by mi znovu narostly žábry.

Nicméně v prostoru pohádek, balad a mýtů se cítíš bezvýhradně dobře…

Mám rád pohádkový příběh v tom skrytém smyslu, vyústění, když to s sebou nenese prostý popis denních událostí, z kterých mohu jednoznačně vyčíst ten který charakter člověka, jednosměrnou linii příběhu, a uhádnout, jak to všechno dopadne. Mám mnohem raději slova, jež mají v sobě zakódována alternativní význam, který odkazuje někam dále, třeba i přes samotný příběh. V podstatě podobenství, při kterém se počítá se čtenářem, jeho možnými interpretacemi a schopností takovýto příběh učíst.

Nacházíš takové přesahy a průniky například mezi indiánskou kulturou a svým zázemím?

Venezuela. V podvečer jsme přijeli lodí do indiánský vesnice. Na břehu jsme postavili ty naše bungalovy. Přišli indiáni a chtěli nám střelit legrační věci za směšný peníze. Za sto bolívarů jsem si koupil bambusovej šíp s dřevěným hrotem a opřel ho vedle svého bejváku.

Najednou se ve vesnici strhnul pokřik, protože přiletěli hokové. Hoko je pralesní pták, velikostně něco mezi husou a krocanem. Zkrátka kus masa, což se v pralese hodí vždycky. Frajeři začali běsnit, sháněli luk a šípy, že vyběhnou, hoka sundaj a bude večeře. Jeden indián běžel, měl luk, šíp, chtěl ještě jeden, tak se zastavil u mě, ten šíp popad, a padnul mu zrak na ten dřevěnej hrot. Tak ho zase zahodil. Nebyl to ten šíp, byl to turistickej artikl. Vnitřně jsem se usmál. A ten chlápek se na mne v tom frmolu stihl podívat. V pohledu, který netrval ani vteřinu, to udělalo takhle (luskne) a byl v tom i humor. Dva světy se spojily na takovýhle srandě.

Jednou se indiáni opili a poprali se. Náš lodivod jednomu vesničanovi rozsekl pažbou čelo tak, že tam měl pěticentimetrovou rozšklebenou díru. Jelikož mě zrovna pohled na krvácející ránu nerajcuje, tak jsem mu to vyčistil ajatinem, stáhnul a zavázal. Dostal jsem se tím mezi naši partu a hostitele. Přemýšlel jsem, jestli budu hájen jako příslušník červenýho kříže, nebo…

Celé to bylo o humoru a strachu. Ten frajer se záhy ožral ještě víc, vzal naši loď a odjel v noci neznámo kam. Kdyby se ráno nevrátil, zůstali jsme tam úplně bez prostředků a možnosti návratu. (Než bychom tedy za peníze ukecali ty vesničany…)

Jak velkou roli hraje hudba u přírodních národů, kmenů, které jsi navštívil?

Hudba je tam, podle mého, prostředníkem k tomu, jak se dostat do transu. Neexistuje nějaký dvorní skladatel či básník kmene. Jsou to záležitosti ústně předávané tradice. Zvuky a příběhy se nesou na jednoduchém rytmu a asi tak dvou akordech. Otáčí se to jako kolečko. …

Co se v tobě odehrává, když zpíváš?

Hudba je vlastně práce se zvukem. Ostatní smysly se upozadí; jenom se vposloucháváš, popřípadě se necháváš vést vnitřním zrakem, který tě vede po jakýchsi strunách. Jako kdybys viděl a slyšel tím samým smyslem. Hudbu lze také vnímat jako nakreslený prostor (základy, vrstvení, stavbu…), do kterého se lze, když to tzv. „letí“, napojit. Například tím, že budeš malovat vrchní vrstvu, což dělává třeba sopránsaxofon, flétna… nástroj, který to vede. Nebo se můžeš skladby účastnit tak, že ji nevedeš, ale zaměřuješ se třeba jen na „červenost“. Vždycky by měl člověk vědět, kde se v té stavbě nalézá, a znát i cestu zpět. Když se jako zpěvák opravdu rozjedu, tak celou tu strukturu vezmu jako šňůru na prádlo, takhle ji natáhnu (předvádí), a to celé chci přibít, co nejvýš to jde, až do „nemůžu“, a tam to ukotvit.

Texty na albu Illustratosphere mi připomínají iluminace M. Alše. První písmeno bylo vykresleno jako obraz, který zároveň zobrazoval obsah balady. Vodník na vrbě. Jak ty rozděluješ obraz a text?

Snažím se je spojit. Občas sice napíšu větu bezmyšlenkovitě – ale ten obraz tam je. Potom ho ale musím rozvíjet slovy jako příběh, až se obraz zvětší a dostane nádech filmu. Ožije. Člověk se narodí, odněkud někam jde, něco se mu přihodí… Snažím se to popsat po svém, ale pořád tak, aby každý mohl ten příběh vidět před očima. Podle mne když si člověk něco nedokáže představit, tak tomu přestává i rozumět.

Co to máš vyobrazeno na tetování…

(ohrnuje si rukáv) Tahle ťupka (ukazuje), to je něco jako počátek. Žluté slunce je variací na aztécké motivy. Lebka ptáka s ornamentáží a péry je naopak severoamerická záležitost.

Tetování mám od roku 1991. Je to mnou překreslená představa ikonických témat jmenovaných kultur.

Muzikanti často používají výrazy, které si dokáži představit jen výtvarně. Co je to například… zvukomalebnost?

Hetaerina fuscoguttata, Sirena, NP Corcovado, Kostarika, březen 2001. Foto: Dan Bárta

Spojení zvuku a obrazu. Jako kdyby muzikanti neuměli kreslit a nahrazovali to pouze prostřednictvím hudebních nástrojů. Takovou hudbu mám rád.

Barva hlasu…

Každej tón má v sobě ještě něco, co ho charakterizuje… Jestli je teplejší… studenější… Barva hlasu mi spíše souvisí s hmatem nebo chutí. Je to pocit, na kterém se ovšem s muzikantama konsenzuálně shodneme. Když řeknu, že jsem viděl varhaníka, kterej hrál teplou, hustou muziku, tak si to dovedou představit. Odborně je to tak, že barva tónu souvisí s alikvótama. Dílčí tóny v tónu, který ho spoluvytvářejí. Pro mne je to ale spíše otázka pocitu. Racionální chápání v tomto případě spíše tón abstrahuje a matematizuje.

Umělci, ať již herci, výtvarníci, nebo zpěváci, ostatně často hovoří o citech a pocitech…

Pro mne je to intuitivní vyjadřování nějakých hlubších, obtížně uchopitelných duševních obsahů, které přitom mají autentickou hodnotu.

Cítit, cit, pocit, citlivost, procitnout… to vše jsou prý čichové metafory. Říkáme třeba „tohle mi nevoní“… jako intuitivní zhodnocení situace, že na tomhle „něco smrdí“. Jakýsi potlačený „šestý smysl“. Čich, jako vývojově nejstarší smysl…

No jo, na tom něco může být. Většina savců se orientuje nosem. Nám se ten čichový mozek funkčně upozadil. Uměleckými prostředky jdou pocity zpravidla lépe vyhmátnout: zahrát je, nakreslit… Když vdechneš, nasaješ inspiraci, tak se uvnitř jakoby rozsvítíš a to, co chceš vyjádřit, dohledáváš třeba zrakem nebo jinými smysly.

Jak vlastně zní prales, jaký je jeho zvuk?

Zejména jsou vytáhnutý ptáci. Řvou. Pak hmyz, ten rozvibrovává vzduch. V pozadí cosi od bublání, hvízdotu přes praskání větví až po dřevěnou dutost.

Nahrávali jste tam prý nějaké ruchy, které jste využili coby podkres na albu Illustratosphere. Má to nějaký význam, nebo je to jen atraktivní kosmetický make-up?

Pro mě je to osobní prožitek. Nedovolil bych si vzít CD ruchů a říci si: ten křik volavky je ale vymustrovanej, a dát ho tam. Mirek Chyška nahrával v Ekvádoru prales, ale i hospodu a nás, když stavíme hráze. Jde o konkrétní náladu toho kterého místa, kterou se ti, podobně jako na fotografii, podaří, nebo nepodaří zachytit. Ze začátku jsme o tom uvažovali podobně: říkali jsme si, že je to módní, naivní, patetický… Když jsme ale všichni tři seděli ve studiu (D. Bárta, M. Chyška, F. Jelínek, pozn. aut.), dorazilo nám, že jsme tam byli spolu, zažili jsme to, tak o co jde? Je to osobní přiznání, a to je polehčující okolnost.

Nakupuješ v globálních sítích etno obchůdků s nádechem exotična a vonných tyčinek pačuli?

Teď už ne. Snad dřív, dárky… Když už, tak teď kupuji dárky v té které oblasti. Sobě si přivezu třeba šíp, který jsem popisoval; tahal jsem ho všude s sebou. Ačkoliv jsem chtěl v autobuse každému převyprávět příběh, který se k němu váže, slovní zásoba selhávala. A tak jsem stál s nataženou rukou a držel ten „turistický suvenýr“. Odvezl jsem si také kus rezavé mačety, kterou jsem našel v blátě. Hrdina ve svém paralelním filmovém příběhu.

Četl jsi v raném mládí klasické dobrodružné knihy o hrdinech?

Jasně. – Štorcha, Maye, Setona… Ve dvanácti jsem přečetl Žil jsem mezi indiány od Andreho Cognata. To byla poměrně zásadní kniha. Začal jsem si představovat, jestli bych v pralese obstál jako tenhle frajer. Některé pasáže jsou ve mně tak hluboko uloženy, že fungují jako podvědomé asociace: Autor sedí vedle Palazisiho, který byl právě tetován žiletkou, úplně zrezivělou. Nebo: Ojampijská žena spařuje agutiho. Kdekoliv někde vidím ženskou, která spařuje slepici, okamžitě mi naskočí tahle věta.

Co takhle o pár stránek dál kapitola: Hrdina se ze světa navrací domů. Postaví stůl, zasadí strom, vystaví dům?

Rodina je dobrá věc. Když se o narozeninách sejdeme všichni u ohně – máma, táta, přestože jsou už léta rozvedení, všechny moje ségry, tak jsou to chvíle, kdy si tuhle hodnotu dokážu plněji uvědomit. Občas také navštěvuji rodiny dvou z mých sester, které se už úspěšně reprodukovaly. Praštěný strejda, který zasadil strom na jejich zahradě. Přestože jsou pro mne sounáležitost a zázemí velmi zásadní pojmy, tak mi zatím, dá se říci, má neukotvenost a vykořeněnost vyhovují. Doma jsem v Dlouhé Vsi na Šumavě.

Domníváš se, že by se to mohlo někdy v budoucnu změnit, převrátit?

Nevím. Někdy si představuju, že budu pro dva malý tvory někým, kdo je povede. Alespoň ten kousek.

Čím v současné době žiješ?

S J.A.R. se chystáme do studia. Klukům se podaří dobrá píseň, a já už druhý den vím, jak na ni.

Usínám téměř denně vedle té samé dívky, se kterou je mi dobře. Koncerty. Fotky. Je toho dost a málo zároveň.

Když jsem si pročítal některé rozhovory s D. Bártou, připadalo mi, že si občas stavíš ze slov hradbu. Jako by se odpověď skrývala až za nimi…

Trošku jo. Někdy používám jakési předepsané a nenapadnutelné mediální šablony. Na některé otázky jsem už odpovídal tolikrát, že si k sobě automaticky dohledají jakousi předprogramovanou odpověď. Popřípadě mám tak nastartováno, že správně nepochopím nebo neslyším otázku…

Pokládáš si někdy sám takové otázky, na které bys rád znal odpověď?

Pro mě je takovou otázkou, jestli to, co vnímám, je jenom moje, nebo je to věc sama o sobě, ke které mám jen částečný a zprostředkovaný přístup. Znát odpověď, vědět, jak to skutečně je, by mi zřejmě umožnilo dostat se z vody na vzduch.

DAN BÁRTA (nar. 14. 12. 1969) zpěvák, textař, cestovatel , fotograf a  odborný znalec vážek. http://www.odonata.cz

———————————————————————————————-

foto 2,3 (c)  MJ, Koktejl 02

www.simplesharebuttons.com