ARMÁDA KRÁSY

30 / 05 / 2014
ARMÁDA KRÁSY

Kristus pózující na hoře Corcovado fotografům je téměř nadpozemsky dokonalý. Tělo má jako z mramoru a vrásky mu nepřidělává ani to, že musí odolávat svodům spoře oděných žen a rozmáhajícímu se kultu těla. 

Když  v zálivu „lednové řeky“  v  roce 1502  zakotvili Portugalci, spatřili v pralesním podrostu pobíhat téměř nahé indiánky kmene Tupí. Dnes toto území obývají Cariocas; městský kmen domorodých obyvatel Ria de Janeira, kteří si – podobně jako brazilští indiáni – vystačí na pláži s málem. Proslulé miniaturní bikiny fio dental (zubní niť) připomínají  tak trochu linii Tordesillaské smlouvy,  kterou byl v roce 1494 rozdělen svět na portugalskou a španělskou „polokouli“. Bunda – velký, zakulacený, ale pevně formovaný zadek je ostatně středem geocentrického vesmíru každé Brazilky.

 

Kult   těla

Sláva povrchu! – chce se mi zvolat nadšením, když křižuji pláž Leblonu. Čirý, nekomplikovaný hédonismus,  oslava těl, které se alespoň dočasně chtějí  přiblížit ikonické dokonalosti. Zpomalené kapky potu  odskakují od karamelových těl žen hrajících volejbaj či fute – voli. Svalové snopce vypracovaných muskulatur se napínají  v plážových posilovnách i klimatizovaných fitcentrech připomínajících prosklené kavárny či open – space kanceláře. Namísto křesťanství a armády spásy vládne totiž Leblonu kult krásy. Nakažlivé evangelium se šíří napříč společenskými vrstvami a víra v božské, krásné,  mladé a nesmrtelné tělo je stejně silná jako náboženství i neoliberální trh. „Proč je tak důležitý dobře vypadat?“ oddechuje zhluboka Rui,  pravidelně joggující na plážové promenádě. “Je  to jednoduchý.  Většinu roku trávíš na pláži,“ dodá lakonicky. „Kromě toho je pláž i centrem společenskýho života, něco mezi obývákem a tanečním parketem. Ať už se živíš jakkoliv, tady tě reprezentuje jen tělo.“  Jogging, diety, kosmetika či kulturistika však nejsou všespásné, a tak čím dál častěji svěřují Cariocas svá těla do správy plastické chirurgii,  ve které  Brazílie – co do počtu chirurgů i estetických zákroků – zaujímá dle údajů ISAPS druhé místo na světě hned za Spojenými státy. Apoštolem plasticos je Dr. Ivo Pitanguy, jehož skalpel vede „samo nebe“ – alespoň podle  pop – ódy, kterou mu kdysi  ušili na tělo. Doutor Pitanguy proslul nejen díky každoročním přehlídkám  „svých“ prsních implantátů na sambodromu, ale i heslem : „Každý má právo na krásu“.  Demokratizaci plastické krásy a  její širší  dostupnosti mimo společenské elity podává pomocnou ruku i fakt, že jsou vybrané  procedury výrazně  subvencovány státem. V čekárně ordinace  tak mnohdy propírají  celebrity špatně placené sekretářky, uklízečky či matky v domácnosti, které nejsou po porodu spokojeny se svým tělem, neváží si samy sebe a necítí se atraktivní.  Obnovená či posílená sebeúcta je ostatně mantrou zdejších estetických  chirurgů a hlavním opodstatněním jejich více či méně invazivního  zásahu. Psychoterapeutický potenciál plastiky je zachycen i ve zlidovělé nedůvěře k tradiční psychoanalýze. Zatímco psychoanalytik „všechno ví  a přesto problémy nevyřeší“, plastický chirurg „neví nic a přesto všechno vyřeší“.  Tělo, které tito demiurgové plastu za plentami svých salonů stvoří, by tedy ideálně mělo být  sebevědomé a hlavně – sexuálně žádoucí.

Tělo je v módě

  „Kluci sní o tom stát se slavným fotbalistou nebo atletem.  Ale někdy jim stačí mít perfektně vymakané tělo. No a 9 z 10  holek sní o tom, že chce být modelkou,“  vysvětluje mi Lea , která  ve favelách, chudinských čtvrtích,  spolupořádá kurzy pro budoucí modelky. Ze slumu je to však na přehlídková mola a před objektivy fotografů  ještě dlouhá cesta, protože krok čím dál více udávají siliconadas – silikonem vytuněné celebrity z řad  popových či soap-operních hvězd a prominentních tanečnic karnevalové samby.  Aparecer – touha být vidět, vystoupit z davu, se však  netýká jen vstoupení do mediálního světla reflektorů. Jde o výtah z hluboké a rozrůstající se  propasti sociální exkluze. Přestože může oddaná posedlost krásou připomínat novodobé  otroctví,  každodenní praxe potvrzuje její emancipační potenciál a skutečnost, že dokáže překlenout jindy determinující kategorie „rasy“, třídy a genderu. Typicky brazilská fúze protikladů, žánrů a kdysi ostrých hranic stojí i za prudkým vzestupem a popularitou „transgenderových modelů“: „Jestli jsem na něco pyšná, tak je to zadek a macatá, ale vypracovaná stehna,“ říká mi cca 180 cm vysoká a atletická modelka Gabriela (25),  jejíž vysokou hladinu nitroděložního testosteronu prozrazuje snad jen robustněji tvarovaná spodní čelist a typicky mužský poměr 2D : 4D prstů. Svou  nepřehlédnutelnou přítomností umocněnou ženskými oblými tvary působí Gabbi značně ambivalentně, protože přemýšlím o tom, jaké by to bylo rozdat si to s ní ve Vale tudo či brazilském Jiu – Jitsu. „Trh už je přesycený. Proto  je třeba vsadit na něco alespoň trochu zvláštního.  Brazilských blondýn  je  už zkrátka dost. Navíc my můžeme zaujmout jak ženy, tak gaye, takže v podstatě celý ten svět kolem módy,“ odpovídá mi na otázku, jak se prosadila v modelingu. Neodpustí si při tom narážku na ženy, které stále častěji opouští někdejší opěvovaný  typ senzuální, erotické a emočně intenzivní mulatky, která má úzký pas,  naducaný zadek, ale menší poprsí.   Početné „Les Blondes“ na plážích Leblonu se zkrátka  přizpůsobují  standardům krásy euroamerických modelek a tomuto postupnému procesu se pro kontrast blonďatých vlasů a světlé kůže říká  nordizace.  Ke změně odhodlaná mulatta však často neskončí jen u odbarvení vlasů, ale třeba i u zesvětlování kůže, plastikových trojek či u přání remodelovat „negroidní nos“. Přestože se Brazílie navenek proklamuje jako společnost typu café com leite (káva s mlékem),  která je postavena na toleranci, multikulturním mísení barev a rasové demokracii,  v životní praxi jde spíše o pigmentokracii: bílý, resp.  světlejší odstín kůže je společensky prestižnějším platidlem a také je více sexy („Prachy zesvětlují“ – traduje se zde od koloniálních dob). Přestože má Rio liberální přístup k sexualitě v krvi, zákulisní „management těla“ podléhá přísným, konzervativně – asketickým pravidlům. Aby se mohlo corpo blýsknout na scéně, musí podstoupit náročný transformační proces, který se řídí dvěma základními přikázáními: 1) Tvé tělo je odznakem (značí a zároveň oceňuje to, že jej dokážeš ovládnout a disciplinovat tak, aby bylo zdatné, krásné a ve formě). 2) Tvé tělo je módní značkou (je samo o sobě v módě, stále in, a zároveň představuje statusový symbol a příslušnost k „privilegované třídě“). V běžném životě to znamená, že tělo, které je v příslušné formě si může dovolit nosit Carioca style, jenž  v sobě vždy tak trochu nese plážovou lehkost a minimalismus: nezakrývá nedokonalosti těla, ale naopak jej podtrhuje či zdobí jako ornament. Nadváha, neforemnost či celulitida oproti tomu představuje společenský handicap a svého druhu i „nemoc“ (slovo sarado, které se se používá k popisu zdatnosti a formy, je zároveň opakem nemoci). Jelikož je tělo v brazilském průmyslu krásy  komodifikováno a umožnuje generovat a využívat tzv.fyzický kapitál,  představuje práce na těle „práci jako každou jinou“. Chudí, černí, nezaměstnaní, opuštění či nemilovaní však nemusejí ztrácet naději a víru;  vždyť je tu ještě spasitel – ten, ke kterému se dennodenně obracejí. Ježíš s plastikou.








.: komentáře?

Můžeš použít tyto tágy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Digest
LIDSTVO ZNOVU STOJÍ NA ROZCESTÍ

LIDSTVO ZNOVU STOJÍ NA ROZCESTÍ

UMA ILHA MÁGICA DE MOCAMBIQUE

UMA ILHA MÁGICA DE MOCAMBIQUE

#ENDOFVIOLENCE2018

#ENDOFVIOLENCE2018

FASHION BIBLE A LA FRANCE

FASHION BIBLE A LA FRANCE

VEŘEJNÝ NEPŘÍTEL Č.1.

VEŘEJNÝ NEPŘÍTEL Č.1.

S LOUTKAMI KOLEM SVĚTA

S LOUTKAMI KOLEM SVĚTA